Nine Inch Nails – Right Where It Belongs

Jednoznačně nejhranější písničkou uplynulého přelomu podzim/zima se u mne stala starší věc od Nine Inch Nails nazvaná Right Where It Belongs. Příjemně rezonovala s mojí podzimní náladou a její matrixovský text byl už jenom pověstnou třešničkou na již tak výborném dortu.

Nine Inch Nails jsem spolu s dalšími velikány EBM a industrialu (namátkou: Front 242, Front Line Assembly, KMFDM, Ministry, Skinny Puppy) poslouchal hlavně na vysoké škole. Opustil jsem líbivý mainstream v podání Depeche Mode, Mika Oldfielda, Jarreho, Vangelise, Camouflage a vydal se do oblasti syrových syntezátorů, zkresleného zpěvu a tvrdých rytmů. Tenkrát mi to dodávalo nejen tolik potřebnou energii, ale i pocit rychle pomíjivé výjimečnosti. Klidně bych si vsadil na to, že v pátečním vlaku Praha-Pardubice sedí jenom jeden šílenec, kterému se z walkmanu dere do uší Iceolate od Front Line Assembly a on se u toho ještě labužnicky usmívá.

Jenomže čas šel dál a s ním se postupně měnil i můj hudební vkus. Nakonec jsem zakotvil u poklidnějších hudebních žánrů a několik pokusů o poslechnutí alb Nine Inch Nails obvykle skončilo přeskákáním všech skladeb a rychlou změnou interpreta. Toto trvalo až do loňského října, kdy jsem si na pozadí náhodou pustil desku With Teeth staženou ještě z Oinku, která se mi více než dva roky válela netknuta na disku. Když zazněly první tóny Right Where It Belongs a Trent Reznor začal odříkávat svůj snad nejlepší text, který kdy napsal, postupně mi naskočila husí kůže a bylo jasné, že tato skladba mne jen tak nepustí. Stačí letmý pohled na moji statistiku nejhranějších skladeb na Last.Fm, aby bylo jasné, že nakonec to bylo mnohem horší. A to jsou započítávány pouze MP3ky hrané na PC, nebo v iPodu.

Ať již je to syrový, minimalistický syntezátor, vybrnkávaný klavírní rif, nebo přimíchaný potlesk ve stopáži 3:12, Right Where It Belongs mne chytla takovou silou, že snese srovnání snad jen s cover verzí Hurt od Johnnyho Cashe. A to na mne ještě čekala verze v2.0, která je absolutně minimalistická. Reznorovu recitaci doplňuje pouze klavír a basa. Hudební i emoční zážitek je však maximální.

Je to zvláštní, skalní fanoušci NiN tuto skladbu přešli jako nudnou a nezajímavou. Pro mne je to rozhodně nejlepší skladba z celého alba a provařené hity jako například The Hand That Feeds se krčí až daleko vzadu.

Na Trubce jsou ke slyšení sice obě verze, ale pouze s neoficiálními klipy od fanoušků a najdete je pod tímto odstavcem. První, sestříhaný z výborného filmu Potomci lidí, je s verzí v2.0. Druhý klip obsahuje video promítané v rámci koncertu, doprovází jej původní verze a nabízí neméně intenzívní zážitek.

https://www.youtube.com/watch?v=dqw85396z_0

https://www.youtube.com/watch?v=tui75YfJtk4