V modelářské praxi se tím už tak moc nikdo neřídí, většinou se spokojíme s lehkým vybíráním sestupného úhlu, jelikož se na modelu posunem těžiště kompenzují různé stavební neduhy nebo jeho netypická poloha přímo napomáhá stylu letu, např. u různých soutěžních modelů. Pro začátečníka bude určitě výhodnější model s přední polohou těžiště,se “stabilizujícím účinkem”. Přední těžiště taky dost pomůže, létáme li hodně vysoko, se sníženou čitelností za letu, nebo v situacích, kdy už se prostě nelze spolehnout na oči a je třeba aby model letěl sám. Dá se namítnout že model s těžištěm vepředu má horší výkony než ten se zadním, ale množství zásahů do řízení méně stabilního modelu s těžištěm vzadu potom zhorší výkony natolik, že se toto nastavení nevyplatí.

Dál je třeba znát, nebo mít alespoň představu o rychlostní poláře a na ní si zhruba určit oblast minimálního opadání a oblast největší klouzavosti. To je alfa a omega úspěchu, dnes k tomu mohou pomoci různé záznamové systémy, které nám usnadní spoustu práce.

Je třeba si uvědomit, k čemu je vlastně model určen, co mě bude zajímat:

1. Pokud létám model jen tak pro radost, nebo se snažím setrvat ve vzduchu co nejdéle (např.úlohy F3K, F3J..), půjde mi o to zůstat ve vzduchu co nejdéle, tady se budu snažit nastavit úhel náběhu tak, aby výsledná rychlost odpovídala rychlosi při minimálním opadání. Tomu samozřejmě bude odpovídat určitá poloha těžiště a ta bude spíše vepředu. Tento model se taky budu snažit vyrobit co nejlehčí.

2. Pokud létám distanční úlohy, bude mě zajímat nastavení na největší klouzavost,těžiště bude vzhledem k předchozí situaci více vzadu, úhel náběhu bude menší, model malinko nestabilnější.Přesto by měl v dive testu “vybírat”. Hmotnost tohoto modelu už se přizpůsobuje požadované rychlosti.

Třetí situace je kombinací létání na čas a létání na distanc, potom je to už o zkušenosti a četnosti využití jednotlivých stylů. Také těžiště a úhel náběhu může být někde mezi situací jedna a dvě.