Rozhovor: Lubomír ‘Joshua’ Mojzes - LM Atelier

RzhovorMé pozvání k dnešnímu premiérovému rozhovoru na těchto stránkách přijal oportunisticko hédonistický buddhista, fotograf, modelář, bývalý audiofil, průmyslový designer a především autor současného vzhledu vysílačů JETI Model Lubomír ‘Joshua’ Mojzes. Řeč bude kromě jiného i o jeho modelářských začátcích a chystaných novinkách od JETI Model.

Ahoj Joshi, díky za tvůj čas, který sis pro tento rozhovor ve svém dozajista nabitém programu vyčlenil. Řekni nám na začátek něco málo o sobě.

Ahoj Martine, říci něco o sobě může být hodně složité. Jdu po vícero cestách a na každé z nich můžu o sobě říct něco jiného. Na všech cestách se ale snažím mít svůj pohled, své myšlení a víru v sebe. Možná bych se nejlépe charakterizoval kompilací základních životních filozofií a pragmatického myšlení - oportunisticko hédonistický buddhista. Občas se přizpůsobit situaci ve svůj prospěch, občas rozjímat a užívat požitky života a občas pomoct tomu, kdo to potřebuje, nebo vyprázdnit hlavu a jenom být. Tady a teď. Asi jsem ti toho moc neřekl.

Lubomír 'Joshua' Mojzes

Myslím, že jsi toho řekl víc než dost. Nechme nyní ale otázku základních životních filosofií na chvíli stranou a pojďme se raději podívat na RC modely, kterým se tento web věnuje především. Co bylo tím hlavním impulsem, že jsi mezi své koníčky zařadil modely na vysílačku a kdy se tak stalo?

Jako dítěti se mi hodně líbila vystoupení modelářů v našem městě při různých veřejných akcích typu 1. máj, na zemědělských výstavách, na dni dětí a podobně, kdy v parcích i na letišti létali s upoutanými modely i s modely na vysílačku a pluli s RC lodičkami po jezírkách. Strašně hezky to všechno vonělo! Strejda pracoval na výstavišti a nosil mi různé hedvábné třepetalky, hedvábné padáčky do ohňostrojových raket a hromady dřevěných špejlí, lepidel a jemného papíru. Tak jsem si z toho stavěl různé kreace, pořád to u nás vonělo kanagonem a mé ulepené prsty vypadaly jako z filmu o zombí. Průlomový moment přišel ale o něco později, když jsem ve městě ve velkých výlohách nějaké tehdejší instituce viděl Svazarmovskou výstavku RC modelů i s vysílačkami. Byly tam proslulé modely Amigo II od Graupnera a i další modely plus RC vysílače. V té době většinou žluté a černé Variopropy. A já jsem denně chodil do školy i domů schválně kolem těchto výloh a dlouze jsem se na ta letadla díval. Líbilo se mi to tak moc, že jsem se skoro ihned přihlásil do leteckomodelářského kroužku v Domě pionýrů a mládeže, protože pro Svazarm jsem byl tuším ještě mladý. Po první návštěvě modelářského kroužku (byla to úchvatná místnost s okny zaskládanými hromadami materiálu, letadel, rozestavěných i vraků, lepidel, krásných vůní a různé amatérské elektroniky) jsem si nechal objednat časopis Amatérské Rádio a Modelář a tehdy začalo to správné hobbystické tóčo. To už se psal rok 1975. Bylo mi deset.

Vzpomeneš si ještě na svoje první modely?

Picolo, Pinto, Dana, Marabu, Junior… všechno to byly stavebnice v “rozsypu”. Vše se muselo vyřezat, brousit, slepit, potáhnout, atd. Tehdy se ještě běžně u nás prodával velký sortiment stavebnic i příslušenství firmy Graupner, ale na ně jsem jako malý kluk samozřejmě neměl peníze. Igra mi musela stačit.

Větroň Dana od Igry, na tu si pamatuji moc dobře. Stavěli jsme ji tenkrát s tatínkem pěkně žebro po žebru. U nás doma modelaření vyvrcholilo někdy kolem roku 1980 větroněm F1A Saper 13 s rozpětím přes 2 metry, po jehož kremaci následovala pauza až do roku 2002, kdy jsem si pořídil levnou Futabu u Lindingera, pár regulátorů a přijímačů od JETI a začal se věnovat elektrovětroňům. Jak tomu bylo u tebe?

Saper 13 byla super “Á” dvojka. Já měl taky několik let pauzu (rodina, stěhování, práce…) a také kolem roku 2000 jsem si postavil nějaké to letadlo ze stavebnice (ION, Rubin + nějaké své projekty) a koupil jsem si první pořádnou RC soupravu Futaba FF8 v plastovém kufru i s PCM přijímačem a čtyřmi servy. Byl jsem tehdy děsně šťastný a pyšný. Dovezl mi ji tehdy z Rakouska pán, od kterého jsem koupil svůj první vrtulník a byli jsme pak dlouholetí přátelé.

Pokud si dobře vzpomínám, zatímco já proháněl po nebi IONa a Ocelota, ty jsi byl zapálený vrtulníkář.

Ano, vrtulníky byla skvělá etapa, ale neměl bych o nich ponětí, kdyby jednoho dne nepřiběhla žena domů a nechtěla nic slyšet, jenom jsem jí musel okamžitě podat papír a tužku. Napsala na něj jméno a telefonní číslo, které si musela pamatovat celou cestu, protože slyšela v autorádiu inzerci na prodej vrtulníku Mosquito a prý tam mám zavolat, že by se mi to mohlo líbit. Tak jsem tam zavolal, slovo dalo slovo a na druhý den jsem byl majitelem osazeného vrtulníku Robbe Mosquito s bohatým příslušenstvím a úžasným mechanickým gyrem.

Lubomír 'Joshua' Mojzes

A tehdy začala druhá etapa - miloval jsem ten stroj a vrtulníky obecně. Jeden jsem si nakreslil a postavil zcela podle svého návrhu. Nechal jsem si vyfrézovat díly a dokonce jsem poprvé použil ovládání cykliky systémem CCPM, což bylo na tu dobu revoluční a skoro nikdo to ještě neměl. Pár let jsem se vrtulníky zabýval hodně konstrukčně.

Takže nejenom pilotáž, ale i vlastní návrhy, konstrukce a design. To jsi mi trošku nahrál. Řekni mi, co se musí stát, aby se z aktivního modeláře/vrtulníkáře stal autor designu nových vysílačů firmy JETI Model. Předpokládám, že jsi u nich jen tak nezazvonil a panu Jelenovi neoznámil, že vlastní vysílač potřebují jako sůl, a že ty jsi ten jediný, kdo mu dá správný tvar. Nebo snad ano?

Zákon přitažlivosti - co si vizualizujeme jako by to už bylo a čemu jdeme naproti, to se také časem stane. Mělo to několikaletý vývoj. Primárně jsem se snažil dělat produkt design pro JR a Futabu. Hodně se i povedlo, ale Japonsko je prostě daleko a leze to do peněz a do nervů. Jednoho dne jsem se na fóru dozvěděl více o firmě JETI Model o které jsem sice měl základní povědomí, ale nijak zvlášť jsem se o ně nezajímal. Po podrobnějším prostudování, co všechno dělají a jací jsou, jsem nabyl přesvědčení, že mají obrovský tvůrčí potenciál a bylo by dobré to posunout dál. Navíc jsou to prima lidé. Nakonec pomohlo i pár kolegů modelářů. Najednou zazvonil telefon a první rozhovor s panem z JETI Model o nové vysílačce proběhl předpokládám oboustranně příjemně. To byl zásadní průlom, protože oni sami se museli ujistit, že do toho chtějí jít. Není to velká společnost, takže to chvíli trvalo.

Stále mám v živé paměti, jaký rozruch (v dobrém slova smyslu) způsobilo představení prototypu nového vysílače DC-16 v únoru 2011 na veletrhu v Norimberku. V té době se zdálo, že provedení pultových i palcových vysílačů je plus/mínus dané a žádný ze světových výrobců zaběhnuté standardy příliš měnit nebude. A najdou přišli nováčci JETI Model s neokoukaným a velmi neotřelým vysílačem, který návštěvníky veletrhu zaujal na první pohled. Podobné to bylo o něco později i s palcovou verzí DS-16, která svým vzhledem navázala na úspěšnou DS-16. Prozradíš nám kde, případně čím, jsi se při jejich návrhu inspiroval a jak dlouho celý proces od první myšlenky až po prototyp trval?

Jak už jsem říkal, vidím v JETI obrovský tvůrčí potenciál a zaslouží si proto nekonvenční přístup. Co se týká inspirace kde a odkud, to nevím. Patrně jsem se inspiroval starou “vintage” technikou, která si na nic nehrála, byla postavená na kvalitních materiálech a přetavil ji do moderního industriálního stylu, který ale aby vypadal dobře, vyžaduje precizní provedení a povrchy. Asi tak nějak to podvědomě bylo.

Lubomír 'Joshua' Mojzes

Nicméně modeláři obecně jsou někdy dost konzervativní a mají své návyky tak jako všichni ve svém hobby. Proto jsem hned na začátku zavrhl vyloženě minimalistický a inovátorský přístup a rozvinul jsem ho tak “napůl”. Z této půlky se povedla realizovat opět polovina. Proto je dobré mít ze začátku co nejširší vizi aby, když se realitou a lidmi obrousí, vzniklo ještě něco použitelného. Produktový design je totiž v mnoha případech kolektivní záležitost a měl by vycházet vstříc všem uživatelům a někdy i zadavatelům. Proto se také dělají nové verze. Výrobek se časem trochu mění, aby se co nejvíc přizpůsobil všem. Přesto nikdy nikomu nebude ušitý na míru. Celý proces do výroby prototypu trval rok.

Pro JETI Model to byl určitě velký risk, pokusit se prorazit s vlastním vysílačem mezi pár zavedených světových výrobců. Málokdo by si tenkrát vsadil na to, že se jim to podaří. Jaký je to pocit, podílet se významnou měrou na celosvětovém úspěchu tuzemského výrobku, který se zaslouženě zařadil mezi světovou špičku v nabídce vysílačů pro náročné letecké modeláře?

No, významnou měrou se podílí JETI. Oni dělají komplet výrobek včetně software. Já dělám jenom design produktu a věci s tím související. Každopádně je to ale skvělý pocit a taky touha jít pořád do nových vylepšení a nových modelů. Hodně mě na tom baví fakt, že v zahraničí jsou z těch vysílačů nadšeni. Určitě bylo u nás pár lidí, kteří by si na ně nevsadili. Já jsem věděl od začátku, že se to podaří. A věděl jsem to tím víc, čím méně jsem komunikoval na různých fórech a naopak komunikoval více s lidmi, kteří do toho vidí, mají do toho co mluvit a můžou pozitivně ovlivnit výsledek. Konečně je Česko de facto leaderem v high-end řešení dálkového ovládání modelů. To je luxusní pocit.

Když už jsi zmínil nová vylepšení. Dočkáme se někdy alespoň u palcovky DS-16 páček u bočních ovládačů orientovaných směrem dolů, tak jak je máš na svých renderovaných náhledech?

Dočkáte se mnohem větších překvapení.

Je mi jasné, že nemůžeš ani naznačovat, nebo snad ano?

Tak jemně naznačit asi můžu. Teď se dokončuje DC-24 a v přípravě je DS-12, která bude mít nový design a po ní pravděpodobně přijde DS-24. Chystá se i speciální brus ušitý namíru pro “koptéráře” s operačním systémem, s velkým dotykovým displejem, s přenosem videa a s dalšími technologickými lahůdkami.

Ještě poslední otázku k Jeti vysílačům. Když se ohlédneš zpět, je něco, co bys při jejich návrhu dnes řešil jinak? Během návrhu jsi určitě musel dělat hodně kompromisů. Ať už z důvodu plánované hromadné výroby, konkrétních představ zadavatele a podobně.

Co bych dnes dělal jinak? Všechno i nic. No ano, protože každý den je člověk trochu dál a učí se od sebe i od jiných. Některé věci bych změnil a jiné zase vůbec. Kompromisů je dost ze všech důvodů, jen se musí pohlídat, aby jich bylo jen tolik, aby výsledek dopadl dobře.

Máš ve svém portfoliu i jiné podobně úspěšné produkty?

Celosvětově velmi úspěšné jsou audio sestavy od firmy Canor Audio a nyní nový design hi-fi komponentů pro rakouskou firmu ProJect. Úspěšných věcí bylo víc, ale málokteré z nich můžu veřejně prezentovat. Dokud nejsou na trhu, což někdy trvá i několik let, proto se musí dělat nadčasově, tak se jimi nemůžu chlubit a to je pro mě dost frustrující.

Lubomír 'Joshua' Mojzes

Rozpracovaných mám asi deset produktů a doufám, že budou úspěšné alespoň jako ty, které už jsou na trhu. Samozřejmě mám několik věcí i v šuplíku a čekají na realizaci (například Atlantis). A také několik konceptů, které dělám jenom pro sebe jako demonstraci dovednosti. Ty jsou nejhezčí, protože mi do nich nikdo nemluví.

Je mi jasné, že tvorba designu může být časově velmi náročnou činností, ale když ti zbude trocha volného času, jak ho trávíš? Jak relaxuješ?

Skoro se mi chce říct, že když mi zbude trocha volného času z relaxování tak pracuji. Já totiž relaxuji skoro pořád. Mám takový prokrastinační mechanizmus, kterého se nějak nemůžu nebo nechci zbavit, a který mi docela pomáhá tu práci nakonec udělat lépe. K práci potřebuji trochu stresu. Něco podobného jako ve filmu “Jen ho nechte ať se bojí”, ale bez těch požárů a jiných život ohrožujících scén. Nejsem na to hrdý, ale “léčím” to. Třeba dobrým jídlem a také velkým příkladem mi je moje manželka.

Když jde ale do tuhého, tak jsem schopen dělat třeba 24 hodin v kuse. Mám štěstí, že pak jedu “jak pila”, jako by mě někdo ovládal. Možná hřeším na to, že přemýšlím a dělám věci mnohem rychleji než jiní lidé, a tak toho občas hédonisticky zneužívám. Pak se ale někdy stane, že se mi nakupí hromada práce a nestíhám. Jenomže to pak přijde ten potřebný stres a za pár dnů je všechno hotové ke konečné spokojenosti zákazníka.

Mám rád zenové meditace a cvičení s japonským mečem. Kdysi jsem tomu věnoval hodně času. Dnes už jen sporadicky, ale je to velký relax a velká duchovní očista. Vyčistím tak hlavu a na nic nemyslím. Kdysi jsem byl audiofil, tak skoro pořád poslouchám muziku. Čím jsem starší, tím víc tíhnu ke klasické hudbě. Relaxuji taky focením. V hledáčku vidím svět vymaskovaný přesně tak, jak momentálně chci.

Lubomír 'Joshua' Mojzes

No a samozřejmě letadýlka, to je relax jako hrom. Za rok nabiju někdy až pětkrát baterky, takže létání je skoro vzácnost a o to víc to miluji. Tak ať žije život a ať v něm máme co nejvíc práce a samozřejmě také energii ji dělat.

Asi nebudu jediný, kdo si ještě z diskusního fóra MojeHobby pamatuje identitu Joshua, která s celkem železnou pravidelností svými neortodoxními názory přiváděla k varu místní mazáky a eskalovala probíhající debatu. Řekni mi, myslel jsi to vážně, nebo to byla jenom taková forma internetového trollingu?

Čekal jsem podobnou otázku. Jak mám ale teď korektně odpovědět? Asi bude nejlepší odpovědět otevřeně. Nevím, co je to trolling. Internetové diskuze jsou směsice různých povah, polopravd, dedukcí, domněnek, závisti a v malé míře i rozumu a lidskosti. Podle toho jsou taky osazeny svými štamgasty, jestli se to dá tak nazvat. A já rád nabourávám “normální” myšlení, protože být “normální” je všechno jenom ne zdravé. Občas je potřeba lidem vyvětrat. Baví se o politice, o veřejném dění, aniž by to mohli jakkoli ovlivnit a aniž by se angažovali a chtěli změnu skutečně udělat. Nadávají na někoho, aniž by mu to přímo napsali, nebo řekli do očí. Vytváří si až neskutečné domněnky a konspirace, aniž by kohokoli znali osobně, anebo aniž by znali pozadí událostí. Řeší skoro výhradně každého kromě sebe. Nadávají, že mají málo toho nebo onoho, že jim chybí to nebo ono, ale jediné čeho mají všichni dostatek je rozum, protože zatím nikdo nikdy neřekl, že ho má málo, anebo že s ním není spokojen.

No a já si vůbec nemyslím, že má každý dost rozumu, tak to občas dám najevo. Někdo musí jít s kůží na trh a být v té “hospodě” za toho pověstného blbce. Dělám to rád. Rád otevírám lidi. Je to jistá forma duchovního tréninku.
Ano, vše co říkám, myslím v ten moment vážně kromě případů, kdy to myslím úplně jinak. To je na inteligenci dotyčného, jak si to rozkóduje. Lidé ale nečtou, lidé žijí ve svých světech a slyší a vidí jenom to, co mají v sobě naprogramované a získané od svého okolí. A tak je to takový “Májn Kampf” proti hlouposti. Korektněji by asi znělo boj s větrnými mlýny. A možná to ani není boj, protože většinou o tom, co řeknu, nehodlám dál diskutovat. Už ale de facto nechodím na žádná hobby fóra a doufám, že mi to vydrží. Nechal jsem si jenom facebook (profil LM Atelier), který je skvělý pro komunikaci a můžu si sám řídit, koho chci číst, koho chci vidět. Můžu si vybírat svou společnost i si ji sám moderovat. A dá se tam pěkně propagovat vlastní tvorba. Je to také studnice inspirace. To je nejvíc. A já se chválím rád a ještě víc chválím rád lidi, kteří chválí mě. Život je nádherný.

A tak to má být. Díky za rozhovor a ať se ti i nadále daří.

Také děkuji, měj se.

Signature
Seznam všech rozhovorů na PiNa.cz

Komentářů k příspěvku „Rozhovor: Lubomír ‘Joshua’ Mojzes - LM Atelier“: 4


  1. 1 Makyk

    Martine díky za zajímavě zmoderovaný rozhovor. Joshuo těším se na další výtvory.
    Marcel

  2. 2 mcl

    Martine krásný a zajímavý článek - rozhovor. Chce se mi trošku zeptat, co Tě vede k podobnému žurnalistickému vývoji? a dle mne máš určitě literární (nebojakbychtonazval) talent. Fakt dobrý článek. No a Luboš ?!!!!…. patří k nemnoha lidem, které bych jednou rád poznal osobně :-)))

    Mějte oba pohodu
    Mojmír

  3. 3 Dalibor

    Martine jako vždy perfektní článek a tentokrát i vyšší level žurnalistiky. Díky
    PS: Budu pozorně sledovat, co Jeti vyplodí za speciál na koptery. Přeci jen je rozdíl mezi tím, co legislativa umožňuje (a výrobce ji musí dodržovat) a tím, co filozofie FPV představuje. No nechám se překvapit. Jen (Joshi) když to půjde, nechte pak v designu case vysílače místo pro nás, co si to když tak dokutí tak, aby to filozofii FPV splňovalo :-) :-)

  4. 4 PiNa

    mcl: Ahoj Mojmíre, přišlo to úplně samo. Intuice, vnuknutí? Těžko říct, ale výsledek mě velmi mile překvapil. Na druhou stranu je potřeba říct, že s člověkem jako je Joshua, to jde úplně samo a klidně by výsledný rozhovor mohl být třikrát tak dlouhý a nebyla by to vůbec nuda ;-)

Přidat komentář






TOPlist