Jean Michel Jarre – Jak jsme udělali Oxygene

Zveřejněno 12. 2. 2019 v rubrice Hudba & MP3

Oxygene U příležitosti vydání nejnovějšího alba Equinoxe Infinity, které vyšlo loni 16. listopadu, zveřejnil britský deník Guardian v rubrice „Jak jsme udělali“ díl věnovaný nahrávání kultovního alba Oxygene. V rozhovoru s Davem Simonsem Jean Michel Jarre prozradil některé doposud neznámé skutečnosti související s tímto jeho nejslavnějším albem.

Přiznám se, že album Oxygene mi k srdci nikdy příliš nepřirostlo. Určitě to bylo i tím, že jsem ho slyšel až jako druhé. Prvním byl vinyl Equinoxe, který mým rodičům tenkrát za hluboké totality přivezla tetička z Jugoslávie rok po jeho vydání, a který dodnes považuji za jeho nejlepší a nejzásadnější album. Přestože mi tenkrát bylo nějakých osm roků, byla to láska na první poslech. Vinyl stále mám, i když už je ohraný až na dřeň. K Oxygene jsem se dostal až začátkem devadesátých let, kdy se cover verze skladeb z něho začaly objevovat v demech a hrách na počítači Commodore C-64. Nebylo špatné, ale jak zpívají Eláni: Prvá láska skončí a v nás ďalej trvá, lebo žiadna iná nebude už prvá. A nyní již slíbený překlad:

Jean Michel Jarre: Jako teenager jsem hrával v rockových kapelách a páskový magnetofon, který mi tenkrát věnoval můj dědeček, jsem používal jako efekt ke kytaře. Během studentských nepokojů ve Francii v roce 1968 to bylo bráno jako jistá forma občanské neposlušnosti. Zbožňoval jsem ty chvíle, kdy se mě lidé při poslechu mých nahrávek ptali: „Co je to za sračky?“. V polovině sedmdesátých let jsem se ale rozhodl překlenout mezeru mezi experimentální tvorbou a popem.

Produkční prací pro některé rockové hudebníky jsem si vydělal dost peněz na to, abych si mohl v kuchyni zřídit skromně vybavené hudební studio. Měl jsem k dispozici jenom pár pedálových efektů pro kytary a můj první syntezátor EMS VSC3, který vypadal jako analogová telefonní ústředna. Přišel jsem na to, že použití páskového magnetofonu Revox pro zpoždění zvuku vycházejícího z jednoho reproduktoru vytváří pocit obrovského prostoru.

JMJ Home Studio 70s
Jean Michel Jarre ve svém domácím studiu koncem 70. let

Se svou skromnou výbavou jsem musel být hodně kreativní. Můj stařičký Mellotron měl pouze pár funkčních kláves, ale i tak se mi na něm podařilo napsat Oxygene (Part II). Můj primitivní automatický bubeník – Korg Mini Pops – patřil mezi věci, na které lidé hráli po hospodách, ale s pomocí lepící pásky Sellotape jsem na něm mohl přehrávat dvě naprogramované rytmické linky současně a vytvářet tak skvělé beaty. Oxygene (Part IV), která se stala kultovní, byla směsí pomalého a klasického rocku, zatímco Oxygene (Part VI) v sobě kombinovala rumbu s bossa novou.

Tenkrát syntezátory nikdo neznal. Když jsem poprvé slyšel skladbu Autobahn od německých Kraftwerk, myslel jsem, že to byla partička z Kalifornie snažící se imitovat kapelu Beach Boys. Ale stále jsem vnímal Autobahn jako popovou písničku s vokály – a já se věnoval instrumentální elektronické hudbě bez zpěvu.

Chtěl jsem to vše nějakým způsobem propojit s přírodou, s problémy životního prostředí a potom jsem jednoho dne v umělecké galerii narazil na obraz olupující se Země odhalující lidskou lebku a hned si pomyslel: „To je ono, to bude obal mého alba!“

Hudební vydavatelství zpočátku odmítla nahrávku Oxygene jedno po druhém. Důvody byly pokaždé stejné: „Nemáš žádné singly, žádného bubeníka, žádného zpěváka, skladby nemají jména, jsou dlouhé 10 minut a je to francouzské!“. Dokonce i moje maminka se divila: „Proč jsi pojmenoval své album po  plynu a na jeho obal dal lebku?“

Nakonec se na mě štěstí přeci jen usmálo. Francis Dreyfus – tak trochu francouzský Richard Branson – rozpoznal potenciál alba a nechal vylisovat prvních 50.000 kopií. Zpočátku lidé chtěli zakoupená alba obchodníkům vracet, protože si mysleli, že bílý šum v nahrávce vznikl chybou při výrobě. Poté ale album začala hrát rádia ve Francii a v Anglii a televizní stanice BBC ho použila jako hudební podkres v jednom ze svých dokumentárních pořadů.

K dnešnímu dni se alba Oxygene prodalo nějakých 15 milionů kopií a bez ohledu na moji další tvorbu je to album, které mě definovalo. Je to stejné jako s herečkou Charlotte Rampling, matkou mých dětí. Film Noční hlídač má vepsaný do své kůže, stejně jako mám Oxygene já a to je v pořádku. Vtipné je, že album nejprve hráli v obchodech s hi-fi technikou jako ukázku nejmodernějšího zvuku. Že jsem ho vyprodukoval v kuchyni, jsem jim samozřejmě neřekl.

Michel Granger Oxygene
Michel Granger se svým nejslavnějším obrazem

Michel Granger, autor obalu alba, k tomu dodává: Psal se rok 1976 a já měl svou první velkou výstavu v Paříži. Jedním z vystavených obrazů byl i akvarel 30x40cm nazvaný Oxygene, který si Jean-Michel koupil a řekl mi, že by ho moc rád použil na obal svého připravovaného alba. Obraz Oxygene byl součástí série věnované škodám působeným naší planetě. Pro obal alba to byl docela drsný obraz.

Jedinou změnou, kterou jsem na obraze provedl, byla změna pozadí. Udělal jsem ho čtvercové, aby odpovídalo tvaru obalu alba. Michel a já jsme vybrali písmo a bylo hotovo. Oběma nám bylo 30 a byl velmi vášnivý, pokud šlo o hudbu a malování. Po večerech jsme vedli dlouhé rozhovory, pokaždé ve stejné pizzerii. Potom odešel domů a skládal celou noc.

Poprvé jsem jeho nahrávku slyšel doma, poté co mi Jean Michel poslal její finální verzi. Potom o několik dní později, byl jsem v tu chvíli v taxíku v Maroku a Oxygene se ozvalo z rádia. V tu chvíli jsem věděl, že to bude velmi úspěšné album. Byl jsem nadšený, cítil jsem se jako spolupachatel.

Ten obraz je nejznámějším z celé mé tvorby. Je to moje Mona Lisa. Mám ale pocit, že už mi nepatří. Patří všem, kteří mají rádi hudbu Jeana Michela Jarre.

Překlad (c) Martin Pilný

Přečteno 118 krát
Ke sdílení příspěvku použijte, prosím, ikony níže.
Autor příspěvku: Martin Pilný

Nikonista, který fotí letadla a RC modely. "Modelář", který nestaví a už ani nelétá. Milovník kvalitního zvuku a pisálek, co občas píše na svůj blog www.PiNa.cz.

4 Komentáře u „Jean Michel Jarre – Jak jsme udělali Oxygene

  1. David V.

    Díky za překlad, rád jsem si početl.

  2. V`ládínek

    Oxygen I. bylo moje mládí, první veká láska, kamarádi z vejšky a dlouhé večery s hvězdami nad hlavou a sluchátkama na uších. Vždycky jsem toužil zažít živej koncert. To se mi splnilo až o mnoho let později jako retro v Praze Karlíně. Aranžmá bylo na původní aparaturu se snahou o auntentičnost a protože jsem nemohl to nesrovnat s koncertem Oxygene II. na Pražském výstavišti, bylo to určité zklamání. Ale ještě dnes, když si tuhle hudbu pustím a zavřu oči, cítím mrazení a nemužu se ubránit nostalgii.
    Skvělá hudba.

  3. Mamlas

    Oxygene bylo a stále je moje nejoblíbenější album od Jarreho. Díky za zajímavé info.

  4. Kenny

    Krásný článek, také v „kuchyni“ vytvářím nové hudební kousky na neuvěřitelných a ještě dost neznámých technologií. Je to věda, ale zase né taková, musíte být netradičně kreativní. A v článku krásně vyjádřil skutečnost. Také podle jedněch dělám „sračky“ a podle jiných něco naprosto originální kousky. Některé z jeho postupů jsem po letech také objevil a jsou poměrně jednoduché a dodnes tyto postupy nikdo nebere vážně a vysmívá se jim a to včetně profesionálů. Vím o čem mluvím a prošel jsem stejnou dekádou jako on. Přes třicet let studiové praxe. Jarre je pořád svůj a za to ho obdivuji. I jako člověk je úchvatný, klidně za vámi na koncertě přijde, podá vám ruku a vyfotí se s vámi. Je to dříč. Toto jeho nové i když asi experimentální album právě poprvé poslouchám a zklamaný určitě nejsem….naopak.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *