Muž, který srazil hudební byznys na kolena I.

Pirates V druhé polovině 90. let minulého století se hudebnímu průmyslu nebývale dařilo. Celosvětové prodeje hudebních CD disků se blížily částce 40 miliard dolarů a nic nenasvědčovalo, že by tomu mělo být již brzy jinak. Nástup internetu a rostoucí obliba formátu MP3 však zasadily obchodníkům s hudbou téměř smrtelnou ránu, ze které se dodnes nevzpamatovali.

Na úvod tohoto mého zatím nejdelšího překladu je potřeba se na chvíli vrátit do minulosti, konkrétně do roku 1999, kdy jsme s kamarádem Lukášem Brožkem rozběhli server AudioNet.cz. Věnovali jsme se všemu, co souviselo s tehdejším obrovským boomem formátu MP3 a občas zabrousili i do profi audio oblasti. Po amatérském začátku jsme přešli na redakční systém Diana od serveru Mobil.cz, získali kanceláře v centru Prahy, přibrali dva zaměstnance, několik externích redaktorů a po odmítnutí nabídky na převzetí serverem Živě.cz pomalu směřovali k prodeji s ostatními servery z rodiny Mobil.cz společnosti Mobil Media a.s., dceřiné společnosti Mafra a.s..

Server AudioNet.cz
Titulní strana serveru AudioNet.cz

V roce 2001 ale internetová dot-com bublina splaskla, z prodeje sešlo a na další provoz serveru se nám bohužel nepodařilo získat dostatek finančních prostředků. Poslední článek na AudioNetu vyšel 20.7.2001. V prosinci 2001 jsem doménu i technické články prodal za symbolickou cenu Mafře. Ty následně posloužily jako základ audio rubriky rozjíždějícího se serveru Technet.cz na dnes již neexistující adrese Technet.cz/audio.

Rád na toto období vzpomínám. Tenkrát jsme “empétrojkami” doslova žili. Byli jsme součástí digitální audio revoluce a naše postřehy zprostředkovávali zhruba třem tisícům čtenářů denně. Když jsem v létě 2015 náhodou narazil na následující text Stephena Witta, přečetl jsem ho jedním dechem a rozhodl se, že ho jednou přeložím. Jednou, až bude čas, aby se i ostatní dozvěděli, jak to tenkrát bylo. Kde se vlastně braly všechny ty nejnovější zatím nevydané MP3 soubory, které jsme nedočkavě stahovali Napsterem a s pocitem privilegovaných jedinců je s velkým předstihem před ostatními poslouchali ve svých MP3 přehrávačích.

Nakonec to trvalo mnohem déle, než jsem původně čekal, ale překlad je konečně hotový. Vzhledem k jeho rozsahu je rozdělený na několik částí, z nichž tu první si můžete dnes přečíst. Začtěte se do příběhu muže, který srazil hudební byznys na kolena.

Autorem následujícího textu je Stephen Witt. Přeložil (c) Martin Pilný

Psal se rok 1994. Byla sobota a Bennie Lydell Glover, dočasný pracovník výrobního závodu na kompaktní disky firmy PolyGram v Kings Mountain v Severní Karolíně, vyrazil na večírek pořádaný v domě jednoho z jeho spolupracovníků. Měl políčeno na trvalou pozici a večírek byl dobrou příležitostí k bližšímu seznámení s jeho manažery. Později téhož večera pustil hostitel hudbu k tanci. Glover, pravidelný návštěvník hudebních klubů v Charlotte vzdálené necelou hodinu cesty, žádnou z hraných skladeb nikdy před tím neslyšel, ačkoliv mnoho z nich byly písničky hudebníků a kapel, které měl rád.

Když později Glover pochopil, že hostitel hrál hudbu, která byla propašovaná z výrobního závodu, byl překvapený. Firemní politika vyžadovala, aby všichni stálí zaměstnanci podepsali dohodu o nulové toleranci krádeží. Věděl o tom, že manažeři byly znepokojeni úniky nahrávek před jejich oficiálním vydáním. Slyšel o zaměstnancích, kteří byly zatčeni za zpronevěru inventáře firmy. Ale na večírku, dokonce před zraky vedoucích, se zdálo být jasné, že se i přes veškerou snahu vedení disky s nahrávkami dostávají ze závodu ven. Časem Glover zjistil, o jak rozsáhlé nelegální obchody s nevydanými nahrávkami se jedná. “Lisovali jsme je přes týden a už o víkendu byly k dispozici na bleších trzích”, řekl. “Byl to velmi děravý výrobní závod”.

Polygram
Výrobní závod PolyGram Manufacturing And Distribution Centers (PMDC), Inc.

Továrna Polygramu byla postavena na stovce akrů bývalého lesa a měla více než 28.000 čtverečních metrů podlahové plochy. Výroba CD disků běžela nepřetržitě 24 hodin denně, každý den v roce. Nová alba se na pulty obchodů dostávala pravidelně každé úterý. Vyrobena však musela být s předstihem několika týdnů. V časech maximální poptávky po stříbrných kotoučcích s hudbou výrobní linka lisovala až čtvrt milionu kusů CD denně. Patřila do dobré společnosti: PolyGram spadal pod křídla holandského koncernu Philips, který se spolupodílel na vynálezu kompaktního disku.

Jedním z Gloverových spolupracovníků byl i brigádník Tony Dockery. Tito dva pracovali u linky na balení hotových CD do průhledné smršťovací fólie. Na jednom jejím konci Glover vkládal plastové krabičky s disky do stroje a o necelé čtyři metry dál je již zabalené ve fólii Dockery skládal do kartonových krabic určených k expedici. Každý z nich si za hodinu práce přišel na necelých 10 dolarů.

Netrvalo dlouho a stali se z nich přátelé. Žili ve stejném městě Shleby v Severní Karolíně a Glover začal vozit Dockeryho do práce. Líbila se jim stejná hudba. Vydělávali stejné peníze. A co bylo nejdůležitější, oba byli fascinováni počítači. Poněkud neobvyklý koníček pro dva příslušníky dělnické třídy ze Severní Karolíny na začátku devadesátých let - průměrný obyvatel městečka Shelby vlastnil spíše loveckou pušku než počítač. Gloverův otec pracoval jako mechanik a jeho dědeček farmář si přivydělával jako televizní opravář. V roce 1989, když bylo Gloverovi 15, navštívil obchodní dům Sears a pořídil si svůj první počítač: PC s monochromatickým monitorem za 2300 dolarů. Jeho matka se zaručila za to, že všechny splátky uhradí v požadovaných termínech. Šťouráním se v počítači Glover postupně získal zkušenosti s jejich sestavováním a začal si vydělávat peníze opravami počítačů svých přátel a sousedů.

V době pořádání večírku začal experimentovat s rodící se kulturou internetu. Prozkoumával BBSky a Ameriku Online - předchůdce dnešních diskuzních fór. Netrvalo dlouho a pořídil si první komerčně dostupnou CD vypalovačku pro domácí užití. Zaplatil za ni něco okolo 600 dolarů. Začal si vyrábět disky s výběry písniček, které již vlastnil a prodával je svým přátelům. “V mém okolí bylo hodně lidí, kteří prodávali boty, zápisníky, CD, filmy a kradené zboží,” řekl mi. “Nemyslel jsem, že bych jim stál byť jen za letmý pohled kvůli tomu, co jsem dělal.” Ale vypalovačce trvalo dlouhých 40 minut, než vypálila kopii disku a obchodu se příliš nedařilo.

Glover proto začal uvažovat o prodeji CD uniklých z výrobního závodu. Znal pár zaměstnanců, kteří je pašovali ven a nevydané album od populárního umělce nakopírované na čistý disk mělo svou cenu. (Opravdu tomu tak bylo a manažeři nahrávacího průmyslu v tom tenkrát viděli jedno z největších obchodních rizik.) Bohužel nabídka titulů vydavatelství Polygram nebyla až tak dobrá. Firma měla dominantní postavení v populární hudbě, ale lidé, kteří si kupovali zkopírované disky z kufrů aut, neměli zájem o Bryana Adamse, nebo Sheryl Crow. Chtěli zpěváka Jay Z a Polygram ho ve svém portfoliu neměl.

V roce 1996 si Glover pořídil počítač značky Dell, měl trvalé zaměstnání v továrně, vyšší mzdu i firemní benefity a možnost trávit v práci více přesčasů. Začal si brát dvojité směny a dobrovolně se hlásil na všechny volné pozice. “Nemohli jsme ho nechat pracovat více než šest dní v kuse,” řekl Robert Buchanan, jeden z jeho bývalých manažerů. “Ale on to stejně stále zkoušel.”

Příjmy za přesčasy financovaly nové nákupy. Koncem roku 1996 představila firma Hughes Network Systems první cenově dostupné širokopásmové satelitní připojení k internetu pro veřejnost DirecPC. Glover s Dockerym si jej okamžitě pořídili. Služba nabízela rychlost stahování až 400 kilobitů za vteřinu, sedminásobek rychlosti nejlepšího dial-up modemu.

Glover opustil AOL. Brzy totiž zjistil, že jsou to chatovací místnosti, kde to doopravdy žije. IRC (Internet Relay Chat) mělo tendenci být nekomerční, běželo na univerzitních a soukromých serverech a neplatila pro něj firemní pravidla chování na síti. Vytvořili jste si uživatelské jméno a připojili se do chatovací místnosti, jejíž název byl uvozený hudebním křížkem: #politika, #sex, #počítače. Glover s Dockerym se stali na chatu závislými; byly chvíle, kdy dokonce i po společně stráveném celém dni se spolu po práci scházeli ve stejné chatovací místnosti. Dockery na IRC vystupoval pod přezdívkou St. James, kterou občas vyměnil za Jah Jah. Glover většinu času vystupoval pod pseudonymem ADEG, výjimečně používal přezdívku Darkman. Glover neměl pas a vůbec necestoval, ale díky IRC mohl komunikovat s počítačovými podivíny z celého světa.

Také mohl sdílet soubory. Na internetu byly pirátské verze programů a her známé jako “warez” - odvozenina od anglického “software” - a tyto byly distribuovány mezi členy subkultury, jejíž počátky sahají až do roku 1980, a která sama sebe nazývala Warez Scénou. Členy této Scény byly volně provázané skupiny počítačových nadšenců soutěžící mezi sebou o to, která první zveřejní nový pirátský materiál na IRC. Software byl často volně k dispozici ještě ten samý den, co se objevil v obchodech. Nabouráním se do firemních serverů, nebo prostřednictvím zaměstnanců bylo v některých případech možné získat přístup k originálnímu softwaru dříve, než se začal prodávat. Schopnost pravidelně dodávat tento materiál před jeho oficiálním zveřejněním vedla k nejvyššímu možnému uznání mezi digitálními piráty: být mezi “elitou”.

Compress 'Da Audio (CDA)
Hlavička NFO souboru skupiny Compress ‘Da Audio (CDA)

V polovině devadesátých let se Scéna kromě softwaru zaměřila i na časopisy, pornografii, obrázky a dokonce i fonty. V roce 1996 jeden z jejích členů s přezdívkou NetFraCk založil novou skupinu s příznačným názvem Compress ‘Da Audio (CDA), která se stala vůbec první pirátskou skupinou na světě využívající nový kompresní formát MP3 - formát umožňující zmenšit velikost nahrávek až na jednu desetinu původní velikosti při zachování velmi slušné kvality. 10. srpna 1996 tato skupina nahrála na IRC první “oficiální” pirátskou nahrávku v MP3 formátu. Byla jí skladba “Until It Sleeps” od kapely Metallica. Během následujících týdnů se objevilo mnoho konkurenčních skupin a tisíce pirátských MP3 souborů.

Konec první části. Odkaz na druhou část.

Komentářů k příspěvku „Muž, který srazil hudební byznys na kolena I.“: 2


  1. 1 David V.

    Jen bych přidal odkaz na původní článek (tedy doufám, že je to originální zdroj).

  2. 2 PiNa

    David: Díky, to bude ono. Jsem si to tenkrát poslal do Kindle, jako to dělám vždy, když je text příliš dlouhý na čtení na monitoru, nebo na mobilu a letos jsem to překládal z ní. A nakonec jsem si koupil i tu Stephenovu knihu - How Music Got Free. Parádní čtení. Doporučuji.

Přidat komentář






TOPlist