Dnes vyšlo nejnovější album Jeana-Michela Jarre nazvané OXYMORE s podtitulem Homage To Pierre Henry.
Pierre Henry byl francouzský skladatel, Jarreho vzor a průkopník hudebního žánru „musique concrète“ využívajícího nahrané a následně upravované zvuky okolního světa.
Oba hudebníci před lety plánovali společný projekt. Do jeho připrav však v roce 2017 zasáhla Henryho smrt. Henryho vdova následně předala Jarremu manželovy nahrávky zvuků a sekvencí, které při přípravě společného projektu pořídil a místo toho, aby je Jarre využil jako základ pro nový materiál, pouze je přidal jako samply do svých kompozic.
Výsledkem je Jarreho 22. studiové album s 11 skladbami, které bylo od začátku koncipováno jako imerzivní dílo ve vícekanálové a 3D binaurální verzi.
Jaké je? Dvakrát jsem si poslechl 24bit binaurální 3D verzi ve sluchátkách a OXYMORE mi ze všeho nejvíce připomíná staré album Zoolook z roku 1984. Není to klasické elektronické album, které si pustíte jako kulisu k jiné činnosti. Je to nekonzistentní zvuková a samplovací show na steroidech vyžadující vaši neustálou pozornost. Album, které má nakročeno do deseti směrů současně, ale ve skutečnosti stojí na místě.
Jako zpestření je to rozhodně zajímavé. Pokud má ale takto vypadat hudba budoucnosti, jak je album OXYMORE občas prezentováno, potom děkuji, nemám zájem.
Raději si po tisící pustím moje nejoblíbenější album Equinoxe následované albem Oxygene. Byť jsou obě „pouze“ stereo, nabízí alespoň pro mne mnohem příjemnější a opravdu imerzivní zážitek.
O tom, jak Jean-Michel Jarre natočil své legendární album Oxygene ve svém domácím studiu v kuchyni, si můžete přečíst v samostatném příspěvku – Jean Michel Jarre – Jak jsme udělali Oxygene.
Hudba duše je to čo jediné môžem počúvať.