Co uměj za to vzít a ideálně jsou to hasiči s vysokozdvižnou plošinou. Po nedobrovolném přistání do koruny opravdu vzrostlého stromu potom stačí zvednout telefon a „problem solved“.
Přečteno 21 krát
Ke sdílení příspěvku použijte, prosím, ikony níže.
To mi připomnělo jednu starší příhodu, kdy jsem večer za bezvětří lítal s gumákem z Číny i s vysílačkou asi za 2500Kč na louce u chalupy, kterou z jedné strany lemuje alej topolů a jasanů.
Ve chvíli, kdy jsem začínal mít dobrý pocit z toho, jak krásně mi to jde, se najednou ozvala rána a větroň skončil na jasanu asi 20 metrů nad zemí (chyba perspektivy – vsadil bych se, že byl od něho minimálně metr) zaseklý mezi větve asi 50 metrů metrů od mě.
Následoval nával adrenalinu a to, co se dělo následně, probíhalo skoro automaticky. Nejdřív jsem to obhlédl – sám nespadne, vylézt pro něho půjde. Křovinořezem jsem si proklestil cestu ke kmenu. Donesl si žebřík a vylezl se po větvích podívat, jestli vůbec půjde nějak dostat dolů (sklepnout a podobně). Půjde. Slezl jsem po větvích dolů. Vrátil se s pilkou a opět vylez po větvích až k modelu, síly zvolna docházely a po několika uříznutých větvích se mi ho podařilo uvolnit a shodit dolů do vysoké trávy – přežil bez poškození.
Z posledních sil jsem slezl dolů. Stačilo málo a zřítil jsem se dolů do křovin, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Když jsem krátce potom seděl na zahradě, ruce i nohy se mi klepaly, na stolku větroň za 2500Kč a přehrával si, jak hodně jsem pro záchranu kusu pryže riskoval, nedokázal jsem tomu uvěřit. Dneska bych ho tam už nechal ;-)
Byl jednou jeden strom ;-)
To mi připomnělo jednu starší příhodu, kdy jsem večer za bezvětří lítal s gumákem z Číny i s vysílačkou asi za 2500Kč na louce u chalupy, kterou z jedné strany lemuje alej topolů a jasanů.
Ve chvíli, kdy jsem začínal mít dobrý pocit z toho, jak krásně mi to jde, se najednou ozvala rána a větroň skončil na jasanu asi 20 metrů nad zemí (chyba perspektivy – vsadil bych se, že byl od něho minimálně metr) zaseklý mezi větve asi 50 metrů metrů od mě.
Následoval nával adrenalinu a to, co se dělo následně, probíhalo skoro automaticky. Nejdřív jsem to obhlédl – sám nespadne, vylézt pro něho půjde. Křovinořezem jsem si proklestil cestu ke kmenu. Donesl si žebřík a vylezl se po větvích podívat, jestli vůbec půjde nějak dostat dolů (sklepnout a podobně). Půjde. Slezl jsem po větvích dolů. Vrátil se s pilkou a opět vylez po větvích až k modelu, síly zvolna docházely a po několika uříznutých větvích se mi ho podařilo uvolnit a shodit dolů do vysoké trávy – přežil bez poškození.
Z posledních sil jsem slezl dolů. Stačilo málo a zřítil jsem se dolů do křovin, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Když jsem krátce potom seděl na zahradě, ruce i nohy se mi klepaly, na stolku větroň za 2500Kč a přehrával si, jak hodně jsem pro záchranu kusu pryže riskoval, nedokázal jsem tomu uvěřit. Dneska bych ho tam už nechal ;-)