Bir Billing – Paraglidista přežil pád ze 7,4 km

Jeden z nejšílenějších příběhů o létání na paraglidu a zázračném přežití, který kdy uslyšíte, se odehrál loni v Bir Billingu. V jednom z nejlepších paraglidingových míst na světě, které se nachází v Himálájích v indickém státě Himáčalpradéš (Himachal Pradesh).

V článku se mimo jiné dozvíte:

• Proč je Bir Billing považován za Mekku paraglidingu
• Do jaké výšky stoupavé proudy paraglidistu vynesly
• Jaké je to uvnitř masivního bouřkového mraku
• Proč při stoupání omdlel
• Jaká zranění během letu v bouři a po přistání utrpěl
• Proč se rozhodl svůj příběh zveřejnit

Bir Billing – paragliding na úpatí Himalájí

Bir Billing zahrnuje údolní městečko Bir (1 400 m n.m.) obklopené vysokými horami, které slouží jako turistická základna s přistávací plochou a Billing (2 400 m n.m.), místo startu situované 14 km severně od Biru.

Výškový rozdíl 1 000 metrů, ideální okolní terén, stabilní dlouhodobé termické podmínky, úchvatná krajina a kvalitní infrastruktura jsou přednosti, pro které je mnohými Bir Billing označován za Mekku paraglidingu a vyhledáván desítkami tisíc příznivců létání s křídlem každý rok.

Ben Lewis (45), rodinný lékař z kanadského Yukonu, se do Bir Billingu vydal loni v říjnu s křídlem Ozone Alpina 4 (EN C) s cílem zlepšit si svůj osobní rekord, aniž by tušil, že zde prožije let, na který do konce svého života nezapomene.

Nešťastná sedmička a 20 minut hrůzy

Během dvou týdnů absolvoval šest přeletů, přičemž ten nejdelší trval téměř sedm hodin a urazil během něho vzdálenost 170 kilometrů. Nebyl žádným nováčkem. Paraglidingu se rekreačně věnoval od roku 2009.

Ve čtvrtek 17. října 2024 mu sedmička štěstí bohužel nepřinesla. Na konci sedmého pětihodinového přeletu podél předního hřebene indických Himalájí ho nasál bouřkový mrak kumulonimbus a silné stoupavé proudy ho během pouhých 10 minut vynesly z výšky 3 000 m n.m. do výšky 7 374 m n. m.

Záznam letu prozradil, že Ben se svým křídlem dosáhl uvnitř bouřkového mraku maximální rychlosti stoupání 23 m/s (82,2 km/h).

Kumulonimby jsou mohutné bouřkové mraky, které mohou dosahovat výšky až 12 000 metrů – což odpovídá letové hladině dopravních letadel. Pokud mohou, piloti všech typů letadel se jim z bezpečnostních důvodů vyhýbají.

Všechny jeho pokusy o znovuzískání kontroly nad křídlem a vymanění se z bouřkového mraku skončily nezdarem. Nakonec se smířil se smrtí a ve výšce 6 710 m ztratil vědomí. K jeho velkému překvapení však nezemřel, ale probudil se v postroji zavěšený na stromech v lese.

Jak později vyšlo najevo, v bezvědomí vystoupal až do výšky 7 374 m, kde ho pohltilo mohutné sestupné proudění na vnějším okraji bouře, ve kterém během pádu dosáhl maximální rychlosti klesání 18 m/s (64,8 km/h).

Od nasátí bouřkovým mrakem do chvíle, kdy skončil zavěšený na stromech, uplynulo dlouhých 20 minut.

Vážná zranění a cesta za záchranou

Utrpěl mnohočetná vážná zranění, která zahrnovala omrzlé ruce, vykloubené rameno, krvácení do sítnice, omrzlou rohovku, prasklý ušní bubínek, ošklivě pokousaný jazyk, četné zlomeniny žeber a nestabilní zlomeniny krčních obratlů C4 a C5, které nejprve mylně považoval za silné bolesti svalů a zad.

Vzhledem k tomu, že skončil v lese mimo civilizaci, nezbylo mu, než se pokusit o vlastní záchranu. Putoval lesem několik hodin, než ho našla místní rodina, která ho vzala k sobě domů. Tam ho později vyzvedli jeho letití přátelé s nimiž se vydal na pěší tůru k silnici, kde na něho čekal objednaný taxík, který ho odvezl do nemocnice.

Ben se později k celé události podrobně vrátil na webových stránkách XContest a ve 232. epizodě podcastu Cloudbase Mayhem. Následuje popis celé události z Benova pohledu složený z obou těchto zdrojů.

Varování pro ostatní

Rozhodl jsem se svůj příběh zveřejnit v naději, že může být varováním pro ostatní, aby neudělali stejné chyby jako já.

Myslím, že předchozích pár týdnů létání kolem Bir Billingu s velkými hrozivě vypadajícími mraky, které byly ve skutečnosti neškodné a dalo se pod nimi s křídlem prolétat bez větších následků, mě ukolébalo do stavu přílišné sebedůvěry a ignoroval jsem několik jasných varovných signálů.

Po pěti hodinách ve vzduchu se najednou objevila skutečná bouře. Byla to moje první opravdová bouře. Nečekal jsem ji a nebyl jsem na ni připravený.

Nepřišlo mi žádné varování od kamarádů, kteří letěli se mnou. Z vysílačky se ozývaly jen vzrušené výkřiky v různých jazycích, mezi nimiž angličtina chyběla, takže jsem si opravdu nebyl jistý, co se vlastně děje. S kamarády jsem se spojit nepokoušel. Zůstal jsem na to sám.

Uvnitř bouřkového mraku

Když mě bouřkový mrak vtáhl dovnitř, GPS tracker stále fungoval. Viděl jsem, jak se rychlost stoupání pomalu zvyšuje a pomyslel si, že to bude v pohodě. Že to nějak zvládnu. Že tím stoupavým proudem jednoduše proletím a na druhé straně se dostanu z mraku ven.

A tak jsem se snažil letět rovně dál. Byl jsem v oblasti, kterou jsem neznal a nechtělo se mi letět dolů do údolí, protože jsem nikdy tak daleko na jihu ještě nebyl.

Když o tom nyní přemýšlím, měl jsem při prvním náznaku neúprosného stoupání zahnout doprava a letět na jih. Jenže já očekával, že tím proletím. Viděno zpětně, to bylo velmi hloupé rozhodnutí.

Zpočátku bylo stoupání pozvolné, tak mě to nějak ukolébalo. Variometr hlásil stabilních plus jeden dva metry za sekundu. Občas jsem musel provést sestupný manévr velké uši, ale i tak jsem neustále stoupal. Nepřišlo mi to nijak dramatické.

Velké uši je technika rychlého sestupu, při níž pilot zatáhne za vnější A šňůry, čímž složí konce křídla dolů a zmenší jeho nosnou plochu. To vede k vyšší rychlosti klesání a větší stabilitě v turbulentním vzduchu. Používá se pro kontrolovaný sestup nebo únik z nebezpečné oblasti.

Po několika minutách letu v mracích jsem při pohledu na GPS tracker zjistil, že i přes veškerou snahu stále stoupám a nemůžu dolů. V tu chvíli jsem to měl otočit na jih.

Snažil jsem se držet plánu a letět pokud možno rovně, abych se z té oblasti dostal. A pak na mě začalo pršet. Déšť rychle přešel ve sníh a kroupy. Pokusil jsem se na poslední chvíli zamířit na jih, ale už to bylo opravdu drsné.

Nebyl jsem schopný udržet křídlo v sestupném manévru, stoupání bylo příliš silné. Nemohl jsem udržet ani speed bar pro dopředný let, všechno bylo strašně turbulentní.

Speed bar je nohou ovládaný mechanismus, který zvyšuje rychlost letu stažením náběžné hrany křídla. Zkrácením předních šňůr se snižuje úhel náběhu, což umožňuje rychlejší let, ale zároveň zhoršuje klouzavost. Používá se při letech proti větru, při přeletech nebo k úniku z turbulencí.

A pak mi vypadla GPS, takže mi zbyl jen magnetický kompas, ale ten se točil sem a tam. Fakt jsem se snažil držet jižní směr, ale v té chvíli už můj variometr jen zoufale kvílel a já úplně ztratil kontrolu nad křídlem. Prostě vítr byl strašně silný, vše okolo se změnilo v šílený chaos a jen mě to táhlo rychle nahoru.

Tma, blesky, hřmění. Myslím, že jsem v jednu chvíli dokonce křídlo otočil do přemetu. Šňůry se mi několikrát zamotaly a zase rozmotaly. Bylo to něco naprosto šíleného. Nechápal jsem, že to křídlo ještě vůbec letí. Až taková to byla divočina.

Pamatuji si, že když jsem udělal přemet, v duchu jsem si přál, abych se do křídla nějak zamotal a z mraku prostě vypadl. Že bych potom mohl třeba hodit záložní padák.

V hlavě mi běžely všechny možné varianty. Mám hodit záložák? Ale to by mi asi jen roztrhalo postroj. Byl jsem už několik kilometrů vysoko. Ruce jsem měl úplně zmrzlé. Uvažoval jsem i nad tím, že použiju bezpečnostní nůž a přeříznu šňůry, ale jak bych si tím pomohl?

V tu chvíli bylo pozdě. Už jsem udělal všechna špatná rozhodnutí, která mě do této situace dostala a nyní nezbylo než čekat, jak to dopadne, zatímco okolo zuřil přírodní živel. Bylo to šílené, brutální a já se najednou cítil smutně a plný lítosti.

Překvapivě jsem necítil skoro žádnou paniku. Byl to spíš postupný přechod do stavu naprosté bezmoci. Bylo jedno, jestli mám ruce na řízení, nebo ne. Nad kluzákem už jsem neměl žádnou kontrolu. Došlo mi, že nemůžu dělat vůbec nic.

Musel jsem se dostat do spirály, protože jsem cítil silné přetížení. Hlava mi padala dozadu, krev se mi valila do mozku a bylo strašně obtížné se v postroji naklonit dopředu pro dopředný let.

Brzdný padák (G-Force Brake Chute) jsem u sebe bohužel neměl, ale i kdybych ho měl, nedokázal bych ho hodit, protože jsem měl úplně zmrzlé ruce.

G-Force Brake Chute je malý brzdicí padák používaný v paraglidingu k omezení přetížení během spirálových sestupů. Připevňuje se k postroji pilota a při aktivaci zpomaluje rotaci, čímž snižuje fyzickou zátěž a riziko závratí, nevolnosti nebo ztráty vědomí.

Po bitvě je každý generál, takže teď už vím, že jsem se měl snažit mnohem víc o to, udržet se nakloněný dopředu, mohlo mi to ušetřit spoustu zranění způsobených negativním přetížením – třeba poranění sítnice a asi bych ani neomdlel.

Šňůry byly pravděpodobně hodně zamotané a padák po většinu stoupání otevřený. Jen neustále kolaboval, znovu se otevíral a poskakoval všude možně. Přetížení bylo extrémní, asi jsem v nějakém bodě spadl do spirály.

Poslední, co si pamatuji, že jsem na výškoměru viděl výšku 6700 m. Potom jeho displej zamrzl a nešel přečíst. Musel jsem si sundat brýle. Stáhl jsem je dolů, protože byly kompletně pokryté ledem. Nic jsem přes ně neviděl. Ne, že by na tom v tu chvíli záleželo, ale měl jsem si je nechat nasazené, nemusel jsem mít poraněné oči.

Visel jsem v postoji, myslel na svou rodinu a stále stoupal. Bylo mi strašně smutno, že je opouštím. Mám dvě malé děti 1 a 3 roky.

Celkem živě si pamatuji, jak jsem se natáhl, abych zapnul GoPro pro nahrání svých posledních okamžiků a k mému překvapení jsem zjistil, že už celou dobu nahrává. Takže jsem ho vlastně vypnul.

Myslím, že jsem ho zkusil znovu zapnout, ale už jsem měl úplně zmrzlé prsty a neslyšel jsem pípnutí, že by se zapnulo. Na druhou stranu v bouři byl takový hluk, že bych ho asi neslyšel.

Bylo by rozhodně zajímavé vidět ten záznam. Bohužel se kamera rozbila při pádu a také do ní asi natekla voda v bouři a v řece, kterou jsem se musel přebrodit při hledání pomoci. Zkusím poslat paměťovou kartu nějakým odborníkům a uvidíme.

Ztráta vědomí

Omdlel jsem chvíli poté, co jsem na výškoměru zahlédl výšku 6 700 m, takže pravděpodobně v nejvyšším bodě mého stoupání 7 374 m. Nemyslím si, že by to bylo z důvodu nedostatku kyslíku, spíš mě vyřadilo z provozu extrémní negativní přetížení – krev mi natekla do hlavy a prostě jsem omdlel.

Potom už jsem jenom padal volným pádem v obrovském klesáku. Křídlo bylo promočené, možná plné ledu. Netuším, zda se zhroutilo, nebo jen částečně zkolabovalo. Ani nevím, zda jsem padal ve spirále. Ze záznamu vyplynulo, že jsem z nejvyššího bodu celou dobu klesal rychlostí 18 m/s (64,8 km/h) až dolů na zem.

K mému velkému údivu jsem se probral asi metr nad zemí, stále v postroji, zavěšený ve stromech. Kolem zuřilo krupobití a ruce jsem měl zmrzlé na kost. Vůbec mi nefungovaly, musel jsem je půl hodiny zahřívat dechem.

Vážná zranění

Velmi špatně jsem viděl (levou rohovku jsem měl zmrzlou, takže levé oko bylo v podstatě slepé, a na pravém oku mi krvácení do sítnice zakrývalo většinu centrálního vidění).

Praskl mi levý bubínek. Prokousl jsem si jazyk. Měl jsem zlomená žebra vzadu na pravé straně a vykloubené levé rameno a k tomu silné bolesti svalů v oblasti krku a zad.

Naštěstí jsem neměl žádné zlomeniny končetin ani páteře. Seděl jsem pod provizorní plachtou tvořenou vakem pro rychlé sbalení padáku. Kroupy se změnily v déšť a pak ustaly. Neměl jsem žádný signál, ale věděl jsem, kde se přibližně nacházím.

Dostat se z postroje, prodrat se dolů lesním údolím podél říčky a nakonec vylézt na stěnu rokle, abych získal mobilní signál před setměním, bylo jednoznačně nejbolestivějších několik hodin mého dosavadního života.

S mobilním signálem se mi podařilo kontaktovat přátele, kteří následně zorganizovali moji záchranu.

Záchrana

Mezitím mě ve tmě našla na svahu místní rodina a dovedla k sobě domů. Doslova mě drželi za ruku, protože jsem kvůli svým zraněním očí byl ve tmě téměř slepý.

Zahřáli mi ruce a nohy třením horké vody s olejem, pečlivě mi vytahali všechny trny a ostny a podali mi horké nápoje pro zahřátí. Jejich nezištná pomoc a  štědrost mě ohromila. Nabízené peníze striktně odmítli.

Později dorazili mí úžasní přátelé se suchým oblečením a po dojemném rozloučení s rodinou jsme se vydali dolů k silnici, kde na nás čekal pronajatý taxík a cesta do nemocnice.

Cítím se neuvěřitelně šťastný, že jsem naživu, a vděčný všem, kteří se podíleli na mé záchraně. Tři dny poté stále trpím velkými bolestmi, ale pomalu se to zlepšuje – většinu prstů už zase mohu používat a dokonce se mi pomalu vrací i zrak.

Doufám, že si ostatní piloti z tohoto příběhu vezmou ponaučení a budou k mrakům a bouřím přistupovat s respektem, jaký si zaslouží.

Bezpečné létání všem.

Ben Lewis

Létání v blízkosti bouří

Ben Lewis rozhodně není první mezi paraglidisty, rogalisty, nebo piloty balónů, koho do svého nitra vtáhla bouřková oblačnost. Patří však k těm několika málo vyvoleným, kteří tento zážitek přežili.

• Pravděpodobně nejznámějším je případ německé paraglidistky Ewy Wiśnierské, která v roce 2007 ve věku 35 let byla během letu v Manille v Austrálii vtažena do bouřkového mraku a vynesena do rekordní výšky 9 144 m. Ve stejné bouři zahynul Číňan He Zhongpin (42), kterého zasáhl blesk.
• V roce 2009 v Bir Billingu zmizel ruský paraglidista Alexej Ašurov. Jeho tělo bylo nalezeno až o devět měsíců později.
• V roce 2002 beze stopy zmizel britský pilot Joel Kitchen při letu v horách okolo Biru. Tento baťůžkář, který se naučil létat v Indii, byl naposledy viděn ve výšce 3 350 m tesně před tím, než zmizel v bouřkovém mraku. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Mohlo by se vám také líbit

• Havárie větroně Swift S-1 na Shoreham Airshow – nejlépe zdokumentovaná havárie větroně v historii a pilotovy druhé narozeniny.
• Neuvěřitelný příběh pilota letounu SR-71 – Bill Weaver byl zkušebním pilotem Blackbirdu a současně prvním člověkem, který se nedobrovolně katapultoval ve výšce téměř 24 km při rychlosti přesahující 3900 km/h a jako zázrakem přežil.
• Zlín Z-526A G-AWAR – havárie v Hullavingtonu – nepříliš známá letecká havárie při které špičkový pilot Neil Williams úspěšně zvládl nouzové přistání s akrobatickým letadlem Zlín Z-526A poté, co se mu při tréninku složilo křídlo.