Lockheed SR-71 Blackbird – kontrola rychlosti

Zveřejněno 18. 2. 2016 v rubrice Zajímavosti

Lockheed SR-71 BlackbirdToto je legendární letecký příběh o kultovním špionážním letounu Lockheed SR-71 Blackbird, který naleznete v knize Sled Driver od jeho bývalého pilota Briana Shula. V knize, která je už několik let beznadějně vyprodaná a jejíž použitý výtisk z limitované série se na Amazonu prodává za více než 700 dolarů.

Úvodem je potřeba pro neznalé odcitovat text z Wikipedie:

Lockheed SR-71, neoficiálně známý jako Blackbird a mezi posádkami jako Habu, byl americký dvoumotorový proudový strategický průzkumný letoun, charakteristický vysokou rychlostí letu ve velkých výškách. Maximální rychlost: M = 3,29 (3 530 km/h) ve 24 000 m; dostup: 25 900 m.

SR-71 Blackbird
Lockheed SR-71 Blackbird

Autorem následujícího textu je Brian Shul. Přeložil (c) Martin Pilný.

Byla celá řada věcí, které jsme v proudovém letounu SR-71 dělat nemohli, ale byli jsme ti nejrychlejší kluci v okolí a velmi rádi jsme tuto skutečnost našim kolegům pilotům připomínali. Lidé se nás proto často ptali, jestli létání v SR-71 byla zábava. Slovo zábava bych pro popis létání v tomto letadle asi nepoužil. Spíš to bylo intenzivní, dokonce až intelektuální. Během naší služby na SR-71 byl ale jeden den, kdy bychom museli souhlasit s tím, že být těmi nejrychlejšími široko daleko, byla nefalšovaná zábava. Alespoň na chvilku.

Stalo se to, když jsme s Walterem letěli náš poslední cvičný bojový let. Abychom úspěšně ukončili výcvik a mohli se účastnit opravdových misí, potřebovali jsme na SR-71 nalétat 100 hodin. Tuto časovou hranici jsme překonali někde nad Coloradem. V Arizoně jsme se otočili, letadlo šlapalo jako hodinky. Sledoval jsem ukazatele a měřidla před sebou a oba jsme začínali být sami se sebou velmi spokojení. Nejenom proto, že již brzy budeme létat skutečné mise, ale protože jsme za uplynulých 10 měsíců získali velkou důvěru v naše letadlo. Uhánějíce přes nehostinnou poušť, která se rozkládala 24 kilometrů pod námi, jsem dokázal dohlédnout od hranic státu Arizona až na kalifornské pobřeží. Po mnoha ponižujících měsících na simulátorech a s učebnicemi jsem konečně začínal mít letadlo plně pod kontrolou.

Brian Shul a jeho SR-71 Blackbird
Brian Shul a jeho Lockheed SR-71 Blackbird

Začalo mi být Waltera na zadním sedadle trochu líto. Seděl tam bez dobrého výhledu na neuvěřitelné scenérie před námi a zabýval se monitorováním rádiového provozu na našich čtyřech vysílačkách. Pro něho to byla dobrá příprava na opravdové mise, kdy každá zpráva z ústředí mohla být životně důležitá. Pro mě naopak bylo velmi těžké, vzdát se kontroly nad našimi vysílačkami, protože během celé své letecké kariéry jsem si rádiovou komunikaci zajišťoval sám. Ale bylo to součástí dělby povinností v tomto letadle a musel jsem se tomu přizpůsobit. I tak jsem ale stále trval na tom, abych mohl hovořit do vysílačky, alespoň když jsme byli na zemi. Walt byl opravdu dobrý v mnoha věcech, ale s mým klidným hlasem ve vysílačce se rovnat nemohl. Byla to dovednost vybroušená lety mého působení ve stíhacích letkách, kde i ta nejmenší chyba při rádiové komunikaci vás mohla stát život. Chápal to a tento luxus mi dopřál.

Abych si udělal představu o tom, s čím se Walt musel potýkat, zapnul jsem si odposlech a monitoroval rádiové frekvence spolu s ním. Nejvíc byl slyšet chlápek z centra řízení letového provozu v Los Angeles hluboko pod námi, který řídil denní letový provoz v jejich sektoru. I když nás měli na radaru (byť jen na velmi krátkou dobu), byli jsme v neřízeném vzdušném prostoru a pokud jsme nemuseli sestoupit do jejich letového prostoru, obvykle jsme s nimi vůbec nekomunikovali.

SR-71 Blackbird
Lockheed SR-71 Blackbird

Spolu s Waltem jsme slyšeli, jak rozklepaný hlas pilota osamělé Cessny žádal řídící centrum o odečet jeho traťové rychlosti. Odpověď centra na sebe nenechala dlouho čekat: „November Charlie 175, mám u vás devadesát uzlů (167km/h)“.

O řídících letového provozu je potřeba vědět jednu věc. Ať už hovořili s nováčkem v Cessně, nebo s pilotem Air Force One, vždy hovořili stejným klidným, hlubokým a profesionálním hlasem, který dodával člověku na důležitosti. Říkal jsem mu „hlas houstonského střediska“. Po letech sledování dokumentárních pořadů o americkém vesmírném programu a poslouchání klidného a zřetelného hlasu řídících z houstonského střediska jsem měl pocit, že od té doby všichni řídící letového provozu po celé zemi chtěli, aby jejich hlas zněl stejně a on v podstatě stejně zněl. Vůbec nezáleželo na tom, v jaké části Ameriky jsme létali, vždy se zdálo, že ve vysílačce mluví jeden a ten samý chlápek.

Během let se tento tón hlasu stal uklidňujícím zvukem pro všechny piloty bez ohledu na to, kde se právě nacházeli. Naopak piloti se během let snažili, aby při vysílání jejich hlas zněl jako hlas testovacího pilota Chucka Yeagera, nebo alespoň jako herce Johna Waynea. Raději zemřít, než znít špatně ve vysílačce.

Becchcraft Twin Beech
Beechcraft Twin Beech

Jen pár chvil po dotazu Cessny se na frekvenci povýšeně ozval Twin Beech žádající o zjištění traťové rychlosti. „Mám u vás stopětadvacet uzlů (231.5 km/h) traťové rychlosti.“ Páni, říkal jsem si, ten Beechcraft si vážně musí myslet, jak svou rychlostí oslnil kolegy v Cessně. Když tu se zničeho nic na frekvenci objevil pilot stíhačky F-18 z námořní letecké základny v Lemoore. Hned jste věděli, že to byl svalovec od námořnictva, protože jeho hlas ve vysílačce zněl vážně skvěle. „Řídící středisko, Dusty 52 žádá o kontrolu traťové rychlosti“. Než mu ze střediska stihli odpovědět, pomyslel jsem si, sakra, Dusty 52 má přece ve svém kokpitu za milion dolarů vlastní ukazatel traťové rychlosti, tak proč chce po středisku její odečet? Potom mi to došlo, ten mizera Dusty chce mít jistotu, že každý lapač hmyzu (letadlo, které nemůže létat příliš vysoko) od vrcholu Mount Whitney až po Mohavskou poušť ví, co je to opravdová rychlost. Dneska je v údolí nejrychlejším frajerem a jenom chce, aby každý věděl, jak hodně si to ve svém novém Hornetu užívá. Následovala odpověď pronesená stále tím stejným, klidným hlasem bez známky emocí: „Dusty 52, tady řídící středisko, mám u vás šest set dvacet uzlů (1150 km/h)“.

Kde to vázne? Teď nebo nikdy! Zatímco moje ruka instinktivně sáhla po tlačítku od mikrofonu, musel jsem si připomenout, že je to Walt, kdo obsluhuje vysílačku. I tak jsem ale věděl, že se to musí provést – během pouhých pár vteřin budeme pryč z jejich sektoru a příležitost zůstane promarněna navždy. Ten Hornet musí dostat za vyučenou a musí to být hned teď. V hlavě mi běžely všechny ty hodiny strávené společně s Waltem na simulátoru a myslel jsem na to, jak hodně důležité bylo, že se z nás stal skvělý tým a bylo mi jasné, že kdybych nyní zapnul vysílačku, narušil bych integritu všeho, co jsme kvůli tomu podstoupili. Nevěděl jsem, co s tím.

Brian Shul ve svém SR-71 Blackbird
Brian Shul v kokpitu SR-71 Blackbird

Tam někde ve výšce 21 kilometrů nad Arizonou byl pilot, který křičel uvnitř své kosmické helmy. Potom jsem to uslyšel. Cvaknutí tlačítka od mikrofonu ze zadní sedačky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Walt a já jsme se stali parťáky. Velmi profesionálně a zcela bez emocí Walter do vysílačky pronesl: „Řídící středisko Los Angeles, tady Aspen 20, můžete nám sdělit naši traťovou rychlost?“ Nekonalo se žádné zaváhání a odpověď následovala, jako by to byla tuctová žádost. „Aspene 20, mám u vás tisíc osmset čtyřicet dva uzlů (3412 km/h)“.




Myslím, že se mi nejvíce líbilo těch čtyřicet dva uzlů, tak přesné a pyšné zároveň bylo řídící středisko, že dokázalo tuto informaci sdělit bez sebemenšího zaváhání. A prostě jste věděli, že se při tom ten chlápek usmíval. Ale ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, že já a Walt budeme opravdu dobří přátelé na dlouhou dobu, nastal ve chvíli, kdy Walt opět stiskl tlačítko mikrofonu, aby hlasem „nejhustějšího pilota stíhačky“ pronesl „Ah, řídící středisko, díky moc, nám to tady ukazuje téměř přesně tisíc devět set uzlů (3519 Km/h).“

Na krátkou chvíli byl Walt bůh. A také jsme konečně uslyšeli mírné zaváhání hlasu houstonského střediska, když odpověděl: „Rozumím Aspene, vaše výbava je pravděpodobně přesnější než ta naše. Užijte si let, kluci.“

Celé to trvalo jenom pár chvil, ale během tohoto krátkého, památného sprintu napříč jihozápadem Ameriky dostal Hornet za vyučenou a všechna ostatní letadla na této frekvenci se musela uklonit králi rychlosti. A co bylo ještě důležitější, s Walterem jsme se stali opravdovými parťáky, souznící posádkou. Byl to parádní den. Po zbytek cesty na pobřeží si už nikdo další na této frekvenci o kontrolu své traťové rychlosti nepožádal. Na jeden jediný den to byla opravdu zábava, být těmi nejrychlejšími tam venku.

Seznam všech článků o letounu SR-71 na PiNa.cz

Líbil se vám článek? Zvažte, prosím, jeho sdílení na sociálních sítích. Díky!

Přečteno 3 918 krát
Ke sdílení příspěvku použijte, prosím, ikony níže.

31 komentářů u „Lockheed SR-71 Blackbird – kontrola rychlosti

  1. Petr V

    Krásný příběh,škoda že jich není víc.

  2. Zdeněk Dráždil

    Tak to je fakt pecka! Jak příběh, tak překlad…

  3. Peter Filimpochet

    Skvely preklad …skvely vyber uryvku … len tak dalej!

  4. Tomáš

    Krásná historka. Pobavila a závidím pilotum tu rychlost. Až mi z toho naskočila husí kůže.
    Děkuji

  5. Ludarous

    Výborný :) Ale pobavilo mě – „Po zbytek cesty na pobřeží si už nikdo další na této frekvenci o kontrolu své traťové rychlosti nepožádal“. Zajímalo by mě jak dlouho zbytek cesty trval, při rychlosti 3519 Km/h. :)

  6. Bayeux

    Joo, díky za příjemné počtení! Culil jsem se celou dobu, očekávaje pointu. A to příjemné mrazení při uvědomění si relativity rychlosti…

  7. Anna

    Trolling lvl SR-71. Pobavilo a zahřálo u srdce, sedím u počítače a usmívám se jako blbeček. :)

  8. Pafča

    Vojna byla ztráta času, ale tohohle ptáka jsem měl na radaru a byl to mazec.

  9. Milan

    Skvělý článek. Velmi mě pobavil :-) Dík autorovi. Překlad je super.

  10. Dalibor

    re Pafča

    Docela by mi zajímalo jak vypadali ksichty komančů při vědomí,že tohodle ptáčka nemají jak sestřelit…..a nemají aní čím :-)
    Tak jsou postaveni do role statistů co čumí bezmocně na radar:-)

  11. lu

    Kdybys uvažoval o překladatelském počinu a vydání této knizky,byt jen elektronicky, pak hlásím předobjednávku :)))

  12. SammySVK

    Super! Perfektny preklad, ktory citatela drzi v samotnom deji a ani na chvilu nepusti!

  13. Jirka

    Hezký to je, všichni jen bezmezně chválí… ale že v 1. větě vlastního textu je „ve stíhačce SR-71“ nikomu není divný? Kdyť to nemělo výzbroj, takový nepřesnosti textům hrozně ubližují.

  14. Gersi

    Moc dík za překlad. Ta historka mě opravdu dojala.

  15. Remcal

    „Užijte si let, kluci.“ …asi tak.

  16. PiNa

    Očití svědci vzpomínají na SR-71 na radaru takto: Bylo to tezke ale slo to. Taky ti kluci, kteri to umeli meli u svych nadrizenych nepsana privilegia. A taky jim hodne pomahalo, ze SR71 letala jak podle jizdniho radu, Jestli me pamet neklame tak to bylo kazde utery a ctvrtek nekdy kolem poledne. Co si ale nejsem jist jestli by je videl primo i strelecky radar (ten co navadi/ridi raketu); ne ten „prehledovy“ ktery mam na mysli (myslim ze oznaceni bylo P12/P24 podle poctu sdruzenych anten). Ja jsem to videl jako stezi znatelny oblacek/smouhu. Kdyby mi to mladenci neukazali, vubec bych si toho nevsiml. A vzhledem k rychlosti letu byl jejich nasledujici kurz celkem snadno predvidatelny. Jedine co delalo potize bylo je vubec zachytit na radaru. Ale i to slo. Alespon cca kolem roku 1980. (Popisuji vlastni zkusenosti)…

  17. Mire

    No na střeleckém radaru prý zachytit šel, ale jaká by byla přesnost střelby, nikdo nevěděl. Možná by to bylo podobné dobrodružství, jako když na Svátek práce sundavali Powerse a jako bunus šel dolů i Safronov. Také se u nás nacvičovalo napadnutí proniknuvšího Blackbirda stíhacím letectvem. Jeho letová hladina totiž byla o trochu nižší, než maximální dynamický dostup MiGu-23ML. Jednou se to zkoušelo, když se SRko přibližovalo k našim hranicím, ale když jeho operátor zaznamenal MiGa v jejich směru, vzali opravu kurzu a míjeli se ve vzdálenosti cca 40km. To, že MiG by nebyl na hranici maximálního dostupu schopný manévrovat, je vcelku jasné…

  18. Zetor

    Na streleckem radaru zachytit sel. Ale pomerne marne. Co vim, tak se Kosa pokusili sestrelit Vietnamci. Pilot jen zahnul, pridal plyn a raketam uletel.

    Tady jsem jeste nasel, ze si ho pomoci F-14 a protiraketove strely umeli sundat Amici sami. A az v druhe polovine 80. let ho dokazala ohrozit letka Mig-31, kdyz se vse podarilo…

    http://theaviationist.com/2013/12/11/sr-71-vs-mig-31/

  19. IDefix

    Na P37 jsme tohodle speedy gonzálese zachytit dokázali, ale teprve když dole v Rakousích přibrzdil, hodil otočku a vracel se zpátky na základnu v Anglii. To jsme měli kliku ho na pár letmých šmouh na obrazovce zahlídnout, jelikož nám letěl „po směru otáčení paprsku“ lokátoru. Dokud letěl „proti“, tak jsme byli absolutně bez šance a operační na nás do interkomu řval jak trotl, že podle součinnosti by jsme ho měli tam a tam vidět a mi prd… Krásný to časy obrany soc. tábora… Muhehe…

  20. Jary

    Pokud Vás zajímá zda by šla sestřelit SR-71 MiG-23, není nic lehčího než si přečíst článek mého kamaráda Bači na http://www.flying-revue.cz – Jak jsem málem jako jediný na světě sestřelil SR-71 aneb můj život s třiadvacítkou.
    Článek stojí za přečtení a málo lidí tuto skutečnost zná…

  21. Jirka K

    Moc hezký příběh, díky za překlad.

  22. Hanz

    Mám doma postavený model. Krásný stroj a hezká historka 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *