Nastavení modelu termického větroně

Pro správný letový projev termického větroně je potřeba nejprve vyladit jeho nastavení. Jak na to, to nám poradí osoba z nejpovolanějších – Michal Vágner, který kromě toho, že odlétal několik soutěžních sezón v kategorii F3J, se také podílí na výrobě F3B/F soutěžních brusů ASCOT od Vaška Vojtíška.

Před časem jsem slíbil rozšířené povídání o nastavení F3X větroně na termiku. Když jsem se pustil do jeho sepisování, překvapilo mě, že je toho nakonec docela dost, takže to bude takový malý seriál. Popíšu zde pouze mé zkušenosti a postupy, které jsem za těch pár soutěžních sezón nasbíral. Pokud někomu funguje něco jiného, napište to prosím do komentářů, rád se přiučím.

Výchylky
Jaké? Jen takové, které opravdu za letu využijete. Je nesmysl mít na větroni výchylky hodné 3D akrobata a pak se bát kniplu jenom dotknout. A na všech kniplech „stejné“, abyste při letu využívali stejný rozsah dráhy na obou kniplech. Je nesmysl mít tupá křidélka a extra citlivou výškovku!

Žádné dvojité výchylky a pokud možno ani expo! Při správně zvolených výchylkách je reakce modelu v celém rozsahu krásně lineární, proto není důvod mít „tupý střed a citlivé kraje“. O dvojitých výchylkách ani nemluvím! Je nutné znát dokonale reakce modelu na pohyb kniplu, pokud budu neustále přepínat mezi velkými-malými, tak nikdy nezískám tu správnou „zpětnou vazbu“ od modelu, kdy už dopředu vím, že určitá sekvence povelů (třeba přechod do kruhu) „zanechá“ model v předem očekávané poloze. Pokud je něco jinak, potom na 100% vím, že to je kvůli tomu, co se děje ve vzduchu, ve kterém model letí a mohu na to patřičně reagovat: jsem ve stoupáku jen půlkou kruhu, vypadávám z něj, kroužím „po směru“ rotace vzduchu … a toto platí jak pro ploché kruhy v „nulce“, tak i pro točení „na uchu“ ve větru 10m/s!

Těžiště – podélné seřízení
Toto je základní kámen dobře seřízeného letadla. K těmto dvěma pojmům patří ještě třetí, a tím je RYCHLOST, při které se dosáhne ustáleného letu. Jde o obecně známé „malůvky“, kterými se popisuje podélná stabilita: kulička v dolíčku, na rovině, na kopečku. Nás zajímá první možnost, zbylé dvě jsou spíše parketa pro „rychloletce“. Nejlepší metodou, jak zjistit pro začátek nějaké základní nastavení, je dive-test: potlačit do klesání cca 45° a pak sledovat, jak rychle letadlo klesání vybírá. Do rovného letu by to mělo trvat 4-6s. Tím získáme podélné seřízení – podélné V, tedy uhel mezi křídlem a výškovkou.

Nyní je potřeba pomocí jemného posouvání těžiště „nastavit“ požadovanou rychlost letu. Na poláře by to mělo být zhruba mezi nejmenší klesavostí a nejlepší klouzavostí. Zaleží také na tom, zda jde o letadlo do větru (tam to může být i více, než je nejlepší klouzavost), nebo o „klidovku“ (seřízení pro nejmenší opadání).

Nastavení rychlosti kluzu je velice důležité, protože z této rychlosti se vychází i při dalším „ladění“! Je možné (přesněji, je to na 110% jisté), že při zalétávání dojde ke změně těžiště, ale pak je potřeba změnit i podélné seřízení, aby zůstala zachována rychlost letu. V praxi to znamená podkládání náběžky-odtokovky motýla jednotlivými vrstvami izolepy! Proto jsem opravdu „nadšený“ z dnešní módy dvoudílných křídel a motýla.

Pokud je těžiště moc zadní, tak jsou „neurovnané“ přechody do zatáček, v kruhu je letadlo směrově nestabilní, hodně citlivé na výškovku a špatně se pozná nízká rychlost (na pádové rychlosti není nutné větší přitažení výškovky). Při předním těžišti je zase nepříjemné kroužení na malých rychlostech: je potřeba velká výchylka výškovky, trhají se na ni proudnice, letadlo potom také špatně signalizuje termiku. Obecně se dá říci, že větší, těžší a rychlejší letadla snesou zadnější těžiště, malá lehká naopak.

Diferenciace křidélek – Mix křidélka-směrovka
Tyto dvě věci také patří k sobě a správně nastavené jsou jen pro JEDNU RYCHLOST! (nebo jen její malý rozsah). Jde o to, aby při výchylce křidélek zůstal trup pěkně v ose letu (případně aby šel čumák mírně „dovnitř“ zatáčky). U rychle létajících modelů letadel (F3F, F3B úloha C) to většinou není problém, tam se vystačí jen s diferenciací, ale u termického větroně, který se pohybuje pomalu a na větších úhlech náběhu a kde jsou křidélka daleko od osy trupu, to je problém. Ani když se budou křidélka vychylovat pouze nahoru, nebude trup zůstávat „v lajně“. Navíc by při každé výchylce ubralo křidélko tolik vztlaku, že by se letadlo stále prosedávalo.

Proto mám diferenciaci přibližně 2:1 (nahoru:dolu) a „pomáhám“ si mixem křídélka-směrovka. Směrovky v tomto mixu musí byt opravdu HODNĚ. Šlo by to samozřejmě bez mixu, jen se směrovkou „na ruku“, ale při létání na hranici viditelnosti by to byl problém. V kroužení nechávám mix také zapnutý, korekce křidélky jsou jen velice malé a směrovkou skoro nepohnou.

Přechod do prvního kruhu je základem pro úspěšné vytočení stoupáku. Během prvních 90° zatáčky se dá poznat, jak je stoupák silný, jaký má směr otáčení a v jaké jeho části se model nachází. Pokud se mi letadlo do kruhu jenom nějak „sesype“, tak ho potom další dva kruhy „honím po obloze“ místo toho, abych ustřeďoval stoupák.

Dobrou pomůckou při ladění těchto věcí jsou dvě silnější bavlnky, dlouhé cca 1,5m, přilepené na odtokovku 30cm od trupu, které jsou vidět i v 50 metrech. Za bezvětří, při přeletu nad hlavou zkouším mávání křídly, přechody do kruhu i z jednoho směru kroužení do druhého (i s plnou výchylkou křidélek, velmi důležité!!!!) a sleduji, jak hodně „bokem na vzduch“ mi při tom jde trup. Pokud si myslíte, že kroužit se dá i bez směrovky, potom si při této příležitosti zkuste zaletět i pár kruhů o různém náklonu, nejspíš poté velmi rychle změníte názor.

Toto je přibližně 80% správného nastavení. O tom, jak na zbylých 20%, to si povíme někdy příště.

Michal Vágner – MV Model

Související odkazy:
Nastavení výchylek modelu MiniCorado E
Nastavení modelu termického větroně II.