V dnešním příspěvku k tématu Nastavení termického větroně Michal Vágner odpovídá na dotaz čtenáře, jenž se týká provádění „dive testu“ a především jeho fáze, kdy model již vybral sestupný let, o které se nikde příliš nepíše. Ladíte-li také těžiště, určitě se vám tyto informace budou hodit.
Chtěl jsem se Tě Michale zeptat, jak vypadá pokračování „dive testu“ po vybrání modelu ze sestupného letu. Tuto část testu po krátké vodorovné části letu již žádný autor nepopisuje. I když posouvám těžiště po milimetrech (samozřejmě „ruku v ruce“ spolu s posouváním těžiště musím k ustálenému letu dotrimovat VOP), tak výsledkem po vybrání není vodorovný let s postupným vytrácením rychlosti, ale jen dvě možnosti:1) po vybrání klesání následuje „táhlý“ oblouk z přebytku rychlosti vzhůru v trvání 6-8mi sekund a po ztrátě rychlosti „čumák“ dolů a zrychlující houpání (pokud bych nezasáhl do VOP) až do země,
2) model nevybere klesání a pokračoval by až do země.
Michale, můžeš mi odpovědět, zda při správné poloze těžiště má model po sestupu a při zvýšené rychlosti přejít sám do vodorovného letu a bez zásahu do VOP ve vodorovném letu pokračovat?
Pokud je těžiště spíš přední, potom by dive test (D-T) měl vypadat asi tak, jak je popsáno v bodě 1. Tedy pokračování oblouku do stoupání, ztráta rychlosti, zhoupnutí, … Pokud ladíš obratný model se zadnějším těžištěm, může D-T vypadat tak, jako je popsáno v bodě 2.
Je potřeba si uvědomit, že D-T je pouze orientační test, nedá se říct, že právě tato rychlost vybírání je ta pravá. Záleží na tom, co od modelu vlastně chceš, na typu modelu, zvyku pilota atd. Cílem laborování s těžištěm není konkrétně vypadající D-T, ale model, který za letu reaguje přesně podle představ pilota. Když jsem létal s Ghostem, v umístění těžiště (a tedy i v podélném V) jsem se s kolegou lišil o 11mm a oba jsme byli s nastavením svých modelů maximálně spokojení. Důležitý je Tvůj pocit, který se svého letadla máš.
To, co mne při D-T zajímá je, co se děje po prvních 2-4s od návratu výškovky do neutrální pozice. To, co se děje potom, už není tak důležité. Čas potřebný pro vybrání až do vodorovného letu jsem použil proto, že jsem potřeboval mít měřítko toho, jak RYCHLE bude toto vybírání probíhat. Mám to již celkem přesně „ve voku“, ale popsat to, to je už trochu problém.
Průběh D-T mohou hodně zkreslit dvě věci!
1) Pevnost modelu – pokud jde o „papírák“, ten se při vyšší rychlosti může začít kroutit a potom D-T vypadá tak, že po potlačení model nejprve začne pomalu vybírat, ale poté (jak stále zrychluje a začíná se kroutit) chvíli pokračuje v přímém klesání a po dalším zrychlení se může začít „potlačovat“ až do země! Tento vliv se projevuje i u kompozitových Jéček. Proto mne zajímají pouze první 2-4s, během kterých je rychlost ještě relativně nízká, a toto se tolik neprojeví.
2) Špatně chodící náhon výškovky, který zůstává malinko „viset“. Pokud potom potlačím do D-T, model skoro nevybírá. Toto se dá ověřit tak, že po potlačení ještě jemně ťuknu do přitažena a sleduji rozdíl oproti D-T bez tohoto ťuknutí. Tento problém se týká hlavně plovoucí výškovky, kde toto „visení“ není podle čeho zkontrolovat.
Michal Vágner – MV model
Související odkazy:
Nastavení výchylek modelu MiniCorado E
Nastavení modelu termického větroně
Rád bych přidal několik poznámek k zajímavému textu. Může to někomu pomoci,ale svoje nastavení si stejně nakonec každý musí najít sám, už vzhledem k tomu, že se v textu nezmiňuje typ, velikost ani určení modelu. Co se dive testu týká, jde o test stability modelu. Za stabilní se v letecké praxi považuje prostředek, který se vrátí do původního letové trajektorie po maximálně čtyřech kmitech (zhoupnutích).
V modelářské praxi se tím už tak moc nikdo neřídí, většinou se spokojíme s lehkým vybíráním sestupného úhlu, jelikož se na modelu posunem těžiště kompenzují různé stavební neduhy nebo jeho netypická poloha přímo napomáhá stylu letu, např. u různých soutěžních modelů. Pro začátečníka bude určitě výhodnější model s přední polohou těžiště,se „stabilizujícím účinkem“. Přední těžiště taky dost pomůže, létáme li hodně vysoko, se sníženou čitelností za letu, nebo v situacích, kdy už se prostě nelze spolehnout na oči a je třeba aby model letěl sám. Dá se namítnout že model s těžištěm vepředu má horší výkony než ten se zadním, ale množství zásahů do řízení méně stabilního modelu s těžištěm vzadu potom zhorší výkony natolik, že se toto nastavení nevyplatí.
Dál je třeba znát, nebo mít alespoň představu o rychlostní poláře a na ní si zhruba určit oblast minimálního opadání a oblast největší klouzavosti. To je alfa a omega úspěchu, dnes k tomu mohou pomoci různé záznamové systémy, které nám usnadní spoustu práce.
Je třeba si uvědomit, k čemu je vlastně model určen, co mě bude zajímat:
1. Pokud létám model jen tak pro radost, nebo se snažím setrvat ve vzduchu co nejdéle (např.úlohy F3K, F3J..), půjde mi o to zůstat ve vzduchu co nejdéle, tady se budu snažit nastavit úhel náběhu tak, aby výsledná rychlost odpovídala rychlosi při minimálním opadání. Tomu samozřejmě bude odpovídat určitá poloha těžiště a ta bude spíše vepředu. Tento model se taky budu snažit vyrobit co nejlehčí.
2. Pokud létám distanční úlohy, bude mě zajímat nastavení na největší klouzavost,těžiště bude vzhledem k předchozí situaci více vzadu, úhel náběhu bude menší, model malinko nestabilnější.Přesto by měl v dive testu „vybírat“. Hmotnost tohoto modelu už se přizpůsobuje požadované rychlosti.
Třetí situace je kombinací létání na čas a létání na distanc, potom je to už o zkušenosti a četnosti využití jednotlivých stylů. Také těžiště a úhel náběhu může být někde mezi situací jedna a dvě.