Lockheed SR-71 Blackbird – nejnižší rychlost

Toto je další z populárních historek bývalého pilota nejrychlejšího tryskáče na planetě Briana Shula. Není sice tak výživná, jako legendární a nepřekonatelná Kontrola rychlosti, ale rozhodně stojí za přečtení. Vyšla před lety v časopise Plane & Pilot a pojednává o opačném konci rychlostního spektra letounu Lockheed SR-71 Blackbird.

Autorem následujícího textu je Brian Shul. Přeložil (c) Martin Pilný.

Nejčastější otázkou, kterou mi jako bývalému pilotovi SR-71 a profesionálnímu řečníkovi posluchači kladou, je: „Jak rychle bylo možné s SR-71 létat?“. Mohu si být zcela jistý, že na každé akci, které se zúčastním, ji uslyším několikrát. Vzhledem ke sklonům tohoto letadla létat velmi rychle, je to pochopitelná a zajímavá otázka, na kterou však neexistuje jednoznačná odpověď. Když jste chtěli, dalo se totiž s SR-71 pokaždé ještě trochu zrychlit. Obvykle jsme na ukazateli rychlosti vídali 35mil (56km) za minutu.

Během většiny misí jsme létali přednastavenými násobky rychlosti zvuku a nikdy jsme nechtěli letadlu jakýmkoliv způsobem ublížit, proto jsme se zdaleka nepřiblížili jeho teplotním a rychlostním limitům. Tudíž každý z pilotů SR-71 měl svůj osobní rychlostní rekord, který spatřil na rychloměru v průběhu některé ze svých misí. Já jsem ten svůj viděl nad Libyí, když mým směrem Kaddáfí vypálil dvě rakety a bylo na místě na to pořádně šlápnout. Řekněme, že toto letadlo rychlost prostě milovalo a snadno nás vzalo k takovým násobkům rychlosti zvuku, které jsme nikdy předtím neviděli.

Lockheed SR-71 Blackbird

Takže bylo velkým překvapením, když se na konci jednoho z mých vystoupení někdo zeptal, „Jakou nejnižší rychlostí jste kdy v Blackbirdu letěli?“ Bylo to vůbec poprvé, kdy mi někdo tuto otázku položil. Po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněl na historku, o kterou jsem se ještě nikdy nepodělil a začal jsem vyprávět následující:

Tenkrát jsem letěl z vojenské základny RAF Mildenhall v Anglii s mým parťákem Walterem Watsonem na zadním sedadle. Vraceli jsme se z naší mise nad Evropou a nad Železnou oponou, když jsme obdrželi zprávu z domácí základny. Během našeho tříminutového přesunu přes Dánsko jsme se dozvěděli, že malá základna RAF na anglickém venkově požádala o přelet SR-71. Tamní velitel leteckých kadetů byl bývalým pilotem Blackbirdu a myslel si, že by pro mladé chlapce mohlo být dobrou motivací, vidět všemocné SR-71 při nízkém přiblížení. Žádný problém, s radostí jsme to pro ně udělali. Po rychlém dotankování za letu nad Severním mořem jsme začali s hledáním malého letiště.

Walter měl na zadním sedadle k dispozici nesčetné množství navigačních přístrojů a začal mě navádět směrem k letišti. Sestupujíce na podzvukovou rychlost, ocitli jsme se nad hustě zalesněnou oblastí v mírné mlze. Letiště, které jsme hledali, mělo jako většina bývalých britských letišť z druhé světové války malou řídící věž se skromnou okolní infrastrukturou. Walter mi řekl, že jsme blízko, že už bych měl letištní plochu vidět, ale já stále nic neviděl. Nic než stromy, kam až jsem v mlze dokázal dohlédnout. Klesli jsme o trochu níž a stáhl jsem plyn z aktuálních 325 uzlů (602km/h), kterými jsme letěli. Se zataženým podvozkem byla jakákoliv rychlost pod 275 uzlů (509km/h) prostě nepohodlná. Walt řekl, že už jsme prakticky nad letištěm, ale já ve svém výhledu stále nic neviděl. Naklonil jsem tryskáč a zahájil jemný kroužící manévr v naději, že zahlédnu cokoliv, co by vypadalo jako letiště.

Lockheed SR-71 Blackbird

Mezitím pod námi vzal velitel kadetů své svěřence na věžní ochoz, aby měli volný výhled na náš přelet. Byl klidný den, bezvětří s částečnou oblačností. Walt mi stále naznačoval, že by letištní plocha měla být přímo pod námi, ale v oblačnosti a mlze jsem ji nemohl zahlédnout. Čím déle jsme pokračovali v pozorování terénu a v kroužení, tím pomaleji jsme letěli. Se staženým plynem nás čekající kadeti nemohli slyšet. Během své letecké kariéry jsem musel mít dobré instruktory, protože mi něco řeklo, že bych měl raději provést křížovou kontrolu přístrojů. Když jsem si všiml, že ukazatel rychlosti klesl pod 160 uzlů (296km/h), srdce se mi zastavilo a adrenalinem naplněná levá ruka posunula plyn u obou motorů na plný výkon. V ten moment jsme neletěli, ale padali dolů v mírném náklonu. Přesně ve chvíli, kdy s ohlušujícím řevem plamenů zažehly forsáže u obou motorů (a že to byl radostný pocit), letoun klesl do výhledu šokovaných pozorovatelů na věži. Tatam byl klid onoho rána. Přímo před nosem měli téměř 33 metrů oheň chrlícího titanu, zatímco letoun se srovnával a zrychloval s plnou forsáží mnohem blíž řídící věže, než všichni čekali. V manévru, který nejvíce připomínal jakýsi nekompromisní nožový let.

Rychle jsme dosáhli hranice letiště a bez dalších nepříjemností pokračovali do Mildehallu. Během těch 14 minut jsme nepromluvili ani slovo. Po přistání nás pozdravil náš velitel a oba jsme si byli jistí, že nám sáhne na naše frčky. Místo toho nám srdečně potřásl rukama a řekl, že velitel se nechal slyšet, že to byl ten nejúžasnější přelet SR-71, který kdy viděl. Především to, jak jsme je překvapili svým precizním manévrem, který nešel popsat jinak než jako „dechberoucí“. Řekl, že některým kadetům náš manévr odnesl čepice a pohled na obrys letadla s plnou forsáží, které se zničeho nic objevilo přímo před nimi, byl neuvěřitelný. To ráno jsme s Waltem pojmu „dechberoucí“ velmi dobře rozuměli a rozpačitě jsme odpověděli, že byli jen nadšení, že vidí naše nízké přiblížení.

Když jsme odešli do šatny, převléknout se z našich kosmických obleků do leteckých kombinéz, jenom jsme tam tak seděli – od našeho „průletu“ jsme nepromluvili ani slovo. Konečně. Walt na mě pohlédl a řekl, „Sto padesát šest uzlů (289km/h). Co jsi viděl?“ Hledaje svůj hlas jsem ze sebe vykoktal, „Sto padesát dva (281km/h) .“ Chvíli jsme mlčky seděli, potom Walt řekl, „To už mi nikdy nedělej!“ A já to nikdy neudělal.

O rok později jsme s Waltem obědvali v Mildenhallském důstojnickém klubu a zaslechli důstojníka promlouvajícího ke kadetům o přeletu SR-71, kterého byl jednou svědkem. Pochopitelně, že nyní již v příběhu figurovaly děti s křikem padající z věže, zatímco horko z turbín spalovalo jejich obočí. Když si všiml našich HABU nášivek, jak jsme tam stáli s jídelními tácy v rukou, požádal nás, zda bychom kadetům mohli potvrdit, že se tato historka doopravdy stala. Walt pouze zavrtěl hlavou a řekl „Pravděpodobně to bylo rutinní nízké přiblížení, v tomto letadle jsou velmi působivá“. Působivá, to rozhodně.

Poté, co jsem tento zážitek odvyprávěl svému publiku, mě tenkrát ani nenapadlo, že by se mohl stát jedním z nejpopulárnějších a nejžádanějších příběhů na mých vystoupeních. Je ironií osudu, že lidi zajímá, jak pomalu může letět nejrychlejší tryskáč na světě. Ať tak, či onak, vždy je dobré provádět křížovou kontrolu … a také udržovat vysokou rychlost.

Seznam všech článků o letounu SR-71 na PiNa.cz

Líbil se vám článek? Zvažte, prosím, jeho sdílení na sociálních sítích. Díky!